Probudím se. Venku již svítí slunce. Podívám se na hodiny na nočním stolku. Je půl osmé. Sednu si na postel. Chvíli sedím. Potom vyjdu z pokoje a jdu do jídelny. Nikdo tam ještě není. Sednu si na místo, kde jsem seděla včera a přemýšlím. Přemýšlím, jak se asi mají moji rodiče. Jestli jim je jasné, že se je pokusím zachránit. Přemýšlím, co by se ještě dalo udělat, než to, co máme v plánu. Asi nic.

Otevřou se dveře a do jídelny vstoupí několik jednorožců. Pozdravíme se. Podívám se na hodiny v jídelně. Za 10 minut bude 8. Mezi příchozími jsem zaregistrovala i Velva. Nemá na sobě sice brnění, ale poznala jsem ho. Střetli jsme se pohledem.

“Dobré ráno, císařská Výsosti.”

Trochu mě to zaskočí. Když se vzpamatuji z toho, že mi náleží toto oslovení, oplatím pozdrav.

“V kolik plánujete vyrazit?”

“Pokud si nepotřebujete nic zařídit, tak bych ráda vyrazila hned po snídani.”

“Proč mi vykáte?”

“Protože si teprve zvykám na to, že jsem dcera císaře. Ztratila jsem totiž paměť, tak jsem to dlouho nevěděla.”

“Ano, slyšel jsem.”

“A prosím Vás… tě - na povrchu mi tykej a říkej Tess. Nebo, vlastně bych si měla vymyslet jiné jméno. Třeba… Watearth [votéf]. Ne, to také není dobrý nápad. Budu Rona. Tak se jmenuje moje kamarádka z dětství.”

“Jak si přejete. A můžeme jít již po snídani.”

“Jsem ti velmi vděčná, že půjdeš se mnou.”

Velv nestačí nic odpovědět, neboť vstoupí král. Všichni přestali mluvit a povstali. Nevím, co mám dělat, tak radši povstanu též. Když král prochází kolem mě, zeptá se mě proč stojím.

“Nevěděla jsem, zda si mám stoupnout či nikoliv, tak jsem pro jistotu vstala.”

“Jsi korunní císařská princezna, tím pádem máš stejné postavení, jako já. Tím pádem není tvou povinností stát, když já stojím.” {nevím, jak je to v reálu, ale zde to tak bude}

Usednu tedy zároveň s králem. Ostatní si lehnou na pelech až po nás.

“Myslím, že jsem ti ještě neřekl, jak se jmenuji. Mé jméno je Jekryl. Moje žena, která je s naším jediným synem na návštěvě u pegasů se jmenuje Krície a zmiňovaný syn, kterému je 15 se jmenuje Dontr.”

“Nevěděla jsem, že máte rodinu.”

“Tak teď už to víš. V kolik se chceš vlastně vydat na cestu?”

“Před chvílí jsme se s Velvem domluvili, že bychom vyrazili po snídani.”

Sloužící jednorožci začali podávat na králův pokyn jídlo. K snídani bylo na výběr z ovoce, zeleniny a něčeho, co se podobá malým chlebům a marmeládu. Vzala jsem si to podobné chlebům. Má to i podobnou chuť jako chleba. Sloužící mi přinesli i kovovou plochou tyčinku, kterou jsem si namazala marmeládu. Marmeláda je z ovoce, které roste jen zde, jak mi řekl král. Jmenuje se ovon. Při snídani jsme si povídali hlavně o Jekrylově rodině.

Po snídani jsem šla s Velvem do pokoje pro postroj a ruksak. Ten nesl mast zmironu. V pokoji jsem ji dala do ruksaku. Na pokoji již byla připravena mast na zvráštění kůže a modro-šedá paruka. Mast jsem si namazala a paruku nasadila.

S Velvem jsme se dohodli, že mu nasadím postroj již zde. Dám mu postroj a sama vezmu ruksak bez truhly, kterou nechávám zde.

“Koňům dáváte také svá zavazadla, že?”

Odpověděla jsem, že ano.

“Tak mi ten ruksak dejte.”

“To je dobré, zatím ho ponesu.”

Velv však trval na tom, abych mu ten ruksak dala, tak jsem mu jej dala na záda.

Vyšli jsme ze zámku. Šla jsem vedle něho.

“Nasedněte na mne, už jen proto, abychom tam byli rychleji.”

Nasedla jsem tedy na něj a on se rozeběhl. Cestou jsem se ho zeptala, jestli jednorožci umí ržát jako koně. Odpověděl zařžháním. Také jsem ho seznámila s pokyny, které jezdec dává koni.

Když jsme dojeli k jeskyni, vyndala jsem zmiron a Velv si jím namazal roh. Roh okamžitě zmizel. Zmiron jsem zase schovala a vešli jsme do jeskyně. Dotkla jsem se stropu z duhové vody a ocitla se v 'jeskyni smradu a krásy'. Hned na to se vedle mě objevil Velv.

Vyvedla jsem ho za uzdu z jeskyně. To pro případ, kdyby před ní někdo byl. Nikoho jsem však po vyjití neviděla. Nasedla jsem na Velva a dala pokyn ke cvalu. Musela jsem mu to říct nahlas, aby si uvědomil, co po něm chci.

Dojeli jsme na kraj krajiny podobné té ve Fanlifä a uviděli jsme fela na koni. Dala jsem pokyn ke zpomalení a pro jistotu to hned nenápadně pošeptala. Dojeli jsme k staršímu muži a já ho oslovila.

“Dobrý den, mohu se Vás na něco zeptat?”

Fel zastavil a já potom též.

“Můžete, ale rychle. Spěchám.”

“Nějakou dobu jsem zde nebyla. Doslechla jsem se, že zajali císaře s císařovnou. Nevíte něco bližšího?”

“Ano, vím. Císař stačil před napadením zámku dát vědět veliteli armády, co se chystá a ten shromáždil fely, kteří jej i s císařovnou včera osvobodili. Mají však náramek z neumnu, tak poslali pro mě, abych ten náramek roztavil. Pokud nemáte nic důležitého, tak mne omluvte - musím jet.”

“Já pojedu s Vámi!”

“Je mi líto, to nejde. Neznám Vás a nemohu Vás tedy dovést tam, kde se císař ukrývá.”

“Já… vím, že mi to asi nebudete věřit, ale-” Velv zařhál “-znám jejich dceru. Vím, kde se skrývá.”

“Nevím, zda Vám mohu věřit. Mohla by jste být na straně velkovévody Froneda-”

“Nejsem! Věřte mi!” řeknu celá sklíčená.

Muž chvíli přemýšlí. “Mám nápad. Zavedu Vás ke strážnému, se kterým mám sraz. Ten se potom bez nás půjde zeptat císaře, co s Vámi. A podle toho potom budeme jednat. Souhlasíte?”

“Ano!”

Následujeme ho tedy. Dovede nás do Douzu. Vstupuji tam s menšími rozpaky. Fel mě zavede do jednoho domu.

Když vejdeme, nějaký strážný nás přivítá slovy: “Jak to, že nejsi sám? Kdo je to?!”

“Tvrdí, že ví, kde je princezna Anavet.”

“A ty jí věříš?”

“Napadlo mě, že by jsi to mohl říct císaři a ten, že by to mohl nějak vyřešit.”

“Dobře. Ty pojedeš se mnou a ji tady budou hlídat stráže.”

“A proč?” zeptám se.

“Nevím, zda Vám mohu důvěřovat. Takhle se ujistím, že nás nebudete sledovat. Lipne!” přijde nějaký strážný “ odveď ji do vězení a hlídejte ji. Možná ví něco, co nám pomůže a možná nás chce jenom obelstít. Já teď dovedu tady kováře za Jeho Veličenstvem.”

Šokoval mě znovu. Nejen, že mě budou hlídat stráže, ale budu i ve vězení. Co a jak mám jenom zdělit Velvovi?

“Pojďte paní se mnou.” řekne Lipn a uchopí mě za ruku.

“Půjdu sama.” řeknu s nevyřčeným odůvodněním, aby to nevyplašilo Velva a nechtěl mě snad bránit.

Lipn se podíval na strážného, který ho zavolal. Ten jen kývl hlavou a tak mě Lipn pustil. Vyšli jsme ven.

“Postaráte se mi prosím o koně?” zeptám se.

Lipn řekne někomu, kdo prochází kolem, aby mého koně odvedl do hostince a aby se tam o něj starali. Potom mě odvedl do místního žaláře.

Je to spíše sklep než věznice. Lipn mě tam zavedl a zamkl za mnou dveře. Je zde malé okénko, kterým sem proniká trocha světla. Na zemi je kopa sena sloužící jako postel.

Chvíli nevím, co dělat, tak se jen posadím a sedím. Napadne mě, že bych si mohla procvičovat schopnosti. Snažím se tedy vytvořit vodu. Když se o to pokusím, začne mě znenadání hrozně bolet hlava. Bolest je otupující a tak se snahou přestanu. Když se přestanu snažit vytvořit vodu, bolest rychle ustoupí. Nechápu, co to bylo. Začnu znovu s pokusem. Znova mě to nejde a opakovaně mě rozbolí hlava. Opět přestanu a rychle mě hlava přestane bolet. Slyším odemykání dveří. Ve dveřích stojí Lipn.

“Nesnaž se používat umění. Na toto vězení se, stejně jako ostatní, používá při výrobě kov neumn, který, jak jistě víš, znemožňuje felům užívání schopností.”

“Aha, to jsem nevěděla. Mohla bych požádat alespoň o něco na čtení? Abych se nějak zabavila.”

Lipn s nevolí souhlasí, že něco sežene. Za chvíli mi přinesl dvě knížky.

“Nevím o čem jsou, snad o něčem co Vás bude zajímat.” řekl, podal mi knížky a odešel.

Sedla jsem si pod okno a začala číst. První knížka byla o zvířatech. Dozvěděla jsem se tam zajímavosti, jako například, že mořští koníci mají partnera na celý život, pouze ptáci čeledi kolibříkovitých dokážou létat pozpátku a to, že slon potřebuje denně vypít 100 litrů vody.

Když jsem začala číst druhou knihu, otevřely se dveře. Vešel ten strážný, ke kterému mě odvedli a který šel za mími rodiči. Stoupnu si.

“Císař se tě ptá, jak podle tebe vypadá jeho dcera a co o ní vše víš.”

Popsala jsem, jak vypadám. “Také mi řekla, že ztratila paměť a že má truhlu od Jejích císařských rodičů. Má také koně, který se jmenuje Rando. Ještě mi říkala něco o nějakém Rotru.”

“Všechno?”

Popřemýšlím, zda neřeknu ještě něco. Asi bych už nic neříkala a tak zavrtím hlavou.

“Dobře, řeknu to Jeho Veličenstvu a potom se uvidí.”

Sedla jsem si a dala se do čtení druhé knihy. Jednalo se o knihu s bajkami.

Po přečtení všech bajek jsem ještě chvíli čekala. Potom přišel strážný s jménem Lipn. Přistoupil ke mě a dal mi náramek, který jsem viděla, že měli mí rodiče. Udiveně se na podívám na Lipna.

“Pro jistotu… Mám ještě příkaz zavázat Vám oči, aby jste nevěděla, kde jsou císař s císařovnou ukryti.”

Po těchto slovech mi dal šátek přes oči. Vyvedl mě ven.

“Teď Vás několikrát otočím, abyste nevěděla, kterým směrem pojedeme.”

“Mám nachystaného svého koně?”

“Ne.”

“Mohla bych požádat, zda bych mohla jet na svém koni? Až mě odvedete od císaře, aby jste mě nemuseli znovu vést sem pro mého koně.”

Chvilku je ticho. Potom slyším strážného, který mluvil s mými rodiči: “Osedlej jejího koně. A ruksak s věcmi dej na mého koně.”

Slyším klapot vzdalujících se koňských kopit. Za chvíli slyším koně přicházet.

Lipn mě přivedl ke koni. Snad je to Velv.

“Chcete pomoci do sedla?”

Poděkovala jsem Lipnovi s tím, že to zvládnu sama. Když jsem se přehupovala přes koně, zašeptala jsem mu u uší “Velve?“. Kůň zařechtal. Snad to nebylo náhodou. I když stráž slouží mím rodičům, nevím, zda si nemyslí, že je “můj” kůň nějak speciálně vycvičen, takže by mi třeba potom ukázal cestu k císaři a tak nevím, zda někomu nejspíš vrchní strážný nezašeptal opačný příkaz.

“Můžeme vyrazit?”

Odpověděla jsem kladně.