Jedeme asi půl hodiny. Skoro celou dobu nemluvíme. Potom podle hluku dorazíme do obydlené oblasti. Jedeme ještě chvíli a potom zastavíme.

“Jsme tady. Šatek na očích Vám ještě chvíli nechám.”

Opatrně sesednu z koně. Někdo mě chytne za ruku a někam mě vede.

Vešli jsme do nějaké budovy. Zavřeli se za námi dveře. V duchu si stále říkám “Nesmím být nadšená, z toho, že je opět vidím. Nesmím dát najevo city. Musím zachovat klid.”

Přišli jsme do vnitřního pokoje.

“Můžeš si sundat šátek.” řekne mužský hlas, který jsem již někdy slyšela.

Sundám si tedy z očí šátek. V místnosti jsou zatažená okna. Přede mnou na židli sedí můj otec.

“Ta… taková čest to je pro mne, Veličenstvo.” málem jsem se přeřekla. Opožděně se ukloním.

“Řekni, kde je moje dcera?”

“Anavet, tedy princezna je v zemi, o které ví prý jenom šlechta.”

“V zemi, o které ví jenom šlechta? Aha, už vím. Přiveď, prosím Stena.” poví král strážnému u dveří.

Když přijde Sten, poručí císař,  aby všichni ostatní z místnosti odešli. Sten se postavil vedle mne.

“Tak to mi nevyšlo, myslela jsem, že zůstaneme v místnosti jen mi dva.”

“Řekni, co všechno víš?”

“Vím, kde ta země leží.”

“Zaveď mě tam.”

Do háje, a co teď? Vždyť jsem řekla jednorožčímu králi, že tam nikoho nepřivedu.

“Nevím, zda mohu.”

“Jsem přece císař, Anavetin otec, mě tam přece můžeš zavést.”

“Já jsem řekla tamnímu králi, že neprozradím, kudy se tam jde. Kvůli tomu nevím, zda to mohu udělat. Když by pan Sten také odešel, řekla bych Vám ještě jednu věc.”

“Můžeš mluvit i před Stenem. Má moji plnou důvěru.”

Hluboce se nadechnu a vydechnu. Mám to říct, nebo ne? Podívám se na Stena. Potom opět na tátu.

“Dobře, řeknu vám to. V té zemi mají nějakou mast, kterou, když si fel namaže kůži, tak vypadá starý. Také tam mají dobré paruky.”

“A to říkáš proč?”

“Obojí mám na sobě.”

“A proč?”

“Není Vám, Vaše Veličenstvo můj hlas povědomí?”

Císař zapřemýšlí. “Ne, myslím, že ne. I když,... možná jsem ho někdy slyšel.”

“Nebylo to náhodou před několika dny na zámku, v tajné chodbě u tvé ložnice?”

“Před několika dny… Anavet?? Jsi to ty??”

Sundám si paruku a zakývám hlavou. Otec si mě chvíli prohlíží. Vyhrnu si rukáv, aby byla vidět kůže, kterou nemám namazanou mastí. Císař vstane a jde ke mě.

“Anavet, zlatíčko moje!”

“Tati!” řeknu a jdu mu naproti. Obejmeme se.

“Kde jsi byla?” ukončí obětí a podívá se na mne “A jak to, že vypadáš jako stařenka?”

“Vždyť jsem ti to řekla - byla jsem v utajené říši a díky tamnímu králi vypadám stará.”

“Takže sis nevymýšlela?”

“Ne.”

“Před Stenem nemusíš mluvit o podzemní říši jako o utajované zemi. Je šlechtic, takže o ní něco ví. A teď povídej, co se událo a co si pamatuješ z minulosti? Ne, počkej, půjdeme za mamkou a potom to povíš. Jen před tím si smyj tu starou kůži…”