Když jsme došli na zámek, král nařídil, aby Froneda odvezli do trůnního sálu. Zdělil mi, že mu položí pár otázek a já se mohu připojit. Řekla jsem, že popřemýšlím.

"Takže, Fronede, slyšel jsem, že máte zálusk na císařský trůn."

"Kdo Vám to řekl? To není pravda!" odpověděl velkovévoda. Klec okamžitě zčervenala. Froned se tomu podivil.

"Kde je vězněn císař s císařovnou?"

"Nechápu, o čem to mluvíte." klec opět zčervenala.

"Vím, že lžeš."

"Víte, kdo já jsem? Já jsem velkovévoda. Máte věřit mně, ne téhle obyčejné vesničance."

"Klec, ve které jsi, za určitých okolností zčervená, jak jsi si jistě stačil všimnout. Klec zčervená, když bytost v ní vězněná lže. Takže ti poradím - říkej pravdu. Jsou v Douzu?"

Froned mlčí. Když nezodpoví ani po zopakování otázky, zatřese se s ním klec. Nic.

"Víš co?" řeknu "Nemusíš odpovídat. Řekni mi ale zda jsi dal příkaz, aby je zabili, když se nevrátíš."

"Ano." řekl zákeřně. Klec zčervenala. Froned se rozčílil. Asi zapomněl, že klec rozpozná pravdu. Jeho to sice rozčílilo, ale mně se ulevilo.

“Máš ještě nějaké otázky?” zeptá se král po chvilce ticha.

“Ne, nemám.”

Král tedy dal příkaz k jeho odvezení. Když se za Fronedem zavřely dveře od trůnního sálu, zeptal se mě král, zda jsem něco vymyslela. Odpověděla jsem, že ne. Pověděl, že nyní má nějaké královské povinnosti, ale že se bude snažit něco vymyslet. Já, že mohu být v pokoji pro hosty, nebo se procházet po Fanlifä.

Král již byl na odchodu, když mi ještě vzdělil: “Málem bych zapomněl. Přivedli jsme tvého koně. Pegas Zony ho cestou zpět vyděl a tak mu řekl, že bude nejlepší, když půjde s ním. Měl by být v královské zahradě. A jeho postroj s tvým ruksakem jsme přinesli do tvého pokoje.”

“Děkuji, jste laskav.”

Král řekl, že je to maličkost a odešel.

Jdu nejdříve pozdravit svého koně. Po chvíli hledání ho najdu. Když mě zaregistruje, jde hned za mnou. Objala jsem ho.

“Jsem v pořádku, Rando. Jsem v pořádku. Musím jít něco zařídit, tak tě tu musím zase nechat.”

Vím, že mi nerozumí, ale snad ho uklidnil alespoň tón hlasu, jakým jsem to řekla.

Chvíli jsem ho ještě hladila a potom jsem šla do pokoje, ve kterém jsem ubytovaná. S jeho najitím mi musel jeden jednorožec poradit, neboť se zde ještě nevyznám.

Sedla jsem si na lenošku, neboť zde nejsou žádné židle. Nejspíše jednorožci nepočítali s tím, že by někdy ubytovali fela. Přemýšlím. Přemýšlím jak bychom mohli zachránit mé rodiče. Přemýšlím až do večera, ale nic kloudného jsem nevymyslela.

Někdo zaklepal na dveře. Řekla jsem dále. Vešel jednorožec.

“Promiňte, že Vás ruším, ale již je večeře. Mám Vás zavést do jídelny.”

Poděkovala jsem a vyšla z pokoje. Jednorožec mě zavedl do jídelny. Tam již čekal král a další jednorožci.

V jídelně jsou místo židlí kolem nízkého stolu velké pelechy. Král pokynul hlavou k místu naproti něho v čele stolu. Sedla jsem si tedy tam.

“Vymyslela jsi něco, Anavet?”

“Ne, nevymyslela. A Vy?”

“Jeden nápad mám, ale není zrovna nejlepší. Mohl bych ti poskytnout armádu jednotožců s tím, že by měli rohy namazané zmironem, aby rohy nebyly vidět a přebrali by převahu nad Douzem a osvobodili tvé rodiče. Je tu jen jeden háček: felové si budou myslet, že Douz ovládly koně, kteří ovládají umění. To jim bude divné a budou se snažit se o tom dozvědět víc. Když by zase naopak jednorožci neměli rohy skryté, tak by většině felům bylo divné, že nikdy neslyšeli o jednorožcích. Když by se stalo, že by se dozvěděli o podzemní říši, bylo by zase víc felů prahnoucích po tom, aby se sem dostali...”

“Děkuji, moc si toho vážím. Ať už se pro tento plán rozhodneme nebo ne, chtěla bych se zítra do Douzu podívat. Chci zjistit pár věcí. Například to, jak je město střežené.”

“To není moc dobrý nápad. Co kdyby tě někdo poznal.”

“Když mi opět pučíte zvrástňovací mast a nějakou jinou paruku - asi do modra - tak mě nikdo nepozná. Ať už jako Anavet, Tess, nebo stařenku, která zavedla velkovévodu do podzemní říše.”

“Co když se zase něco pokazí?”

“Pokud máte něco, čím bych mohla paruku přichytit k mým pravím vlasům, tak se nic nepokazí.”

“Nejradši bych řekl ne, ale bojím se, že by jsi se vydala do Douzu i bez mého svolení, tak tedy souhlasím. Pod podmínkou, že si vezmeš místo koně maskovaného jednorožce. Nejsme sice zvyklí, aby na nás někdo jezdil, ale když je to důležité, určitě se jednorožec, kterého vyberu, podřídí.”

“Děkuji. A jaké bude ovládat umění?”

“Asi by bylo nejlepší, aby ovládal oheň, který ty ještě neovládáš. Bude to jednorožec, který patří mezi nejlepší - jak v ovládání ohně, tak rychlosti a ve výdrži. Tím jednorožcem bude Velv, velitel mého vojska.”

“Já… nevím co říct… moc děkuji.”

“Bude to mít i tu výhodu, že obhlédne terén.”

Chvíli jsme se ještě bavili o výpravě. Potom i o dalších věcech. Když jsme dojedli, šla jsem do pokoje. Posadila jsem se ke stolu u lenošky. Z ruksaku, který jsem položila vedle postele jsem vyndala knihu, kterou jsem vzala ve spěchu v Douzu. Otevřela jsem ji s nadějí, že bude mít zajímavý obsah. Žel je to jen obyčejná, dramatická knížka. Vrátila jsem ji zpátky a vyjmula truhlu, z které jsem poté vyndala starou knihu. Nalistovala jsem Zajímavá místa císařství. S touhou najít něco užitečného jsem si to znovu začala číst. Nic, co by se mohlo hodit jsem nenašla. Po hodině čtení jsem vrátila knihu do truhly a šla spát.