“To musí být omyl.” opakuji “Sice jsem ztratila paměť, ale můj kamarád mi řekl, že se jmenuji Vatézie. Třeba jsem jen té Vaší Tess podobná.”

“Né, určitě to jsi ty. Nechápu sice, kdo a proč ti řekl, že se jmenuješ Vatézie, ale tvoje jméno je Tess.”
“Pochybuji…”
“Tess, vzpomeň si. Jmenuji se Vatyr. Známe se od dětství. Bydlíš v Douzu. Sice jsem tě pár let neviděl, ale jsem si jist, že to jsi ty.”
“Že by mně opravdu znal? Proč mi ale říká Tess, když podle Gorpa jsem Vatézie?”

“Vatézie, kdo to… co? Vatézie, nevybavuj se s ním, on není na tvé straně. On je zlý fel.” ozve se za mnou Gorp.
“Gorp?” řekne Vatyr “Tess, nevěř mu! To on je zlý!”

“Je zlý. Ale kdo? Mám věřit Gorpovi? On mně přeci zachránil před přepadením či čím. Nebo mám věřit Vatyrovi? Říká přece, že bydlím v Douzu, což řekla i Rona. Ale co když tam již několik let nebydlím? Komu mám věřit?”

Nevím, komu věřit. Proč bych měla věřit Vatyrovi? Vždyť ho vůbec neznám. Vidím ho alespoň po pádu ze skály prvně. Na rozdíl od Gorpa, kterého už nějakou dobu znám. On mně zachránil a pomohl se dostat až sem. Nepřijde mi, že by mi lhal. Nevím, proč bych mu neměla věřit. Už jsem se rozhodla.

Někdo na mne útočí ohněm. Já vytvářím vodní štít. Na půli cesty nalevé straně vidím Vatyra.

"Na něco jsem si vzpomněla. Někdo na mne útočil a Vy jste tam stál a nic nedělal na moji obranu!" řeknu směrem k Vatyrovi.
"Já... nechápu to, nemohla jsi se splést, nestál tam někdo jiný?"
"Ne. Zcela jistě jste to byl Vy!" Dívá se na mě, jako by tomu nemohl uvěřit.
"To musí být nějaký omyl..."
"Není. A navíc, věřím Gorpovi. Nemám důvod mu nevěřit. Zachránil mě a pomáhá mi."
"Ale... vždyť to Gorp není na tvé straně! Musíš mi věřit! Děláš obrovskou chybu, že věříš Gorpovi!"
"Ne. Už jsem se rozhodla. Nemám důvod Vám věřit. O Gorpovi tohle říct nemůžu. Gorpe, pojď, půjdeme pryč."
"Tess věř mi! Vzpomeň si přece! Jsem kamarád tvého bratrance!"
"Pojď Vatézie, poletíme pryč."

Stoupla jsem si vedle Gorpa a letěli jsme pryč.

Po hodině jsme přiletěli k nějakému hradu. Gorp přistál 10 metrů od hradeb.
Gorp mi vzděluje: “Zůstaň tady. Já půjdu dovnitř a za chvíli pro tebe přijdu.”
“Proč nemůžu jít hned s tebou?”
“Já se znám s velkovévodou, ale tebe zde nikdo nezná. Radši nejdříve velkovévodovi o tobě řeknu. Jeho strážní jsou velmi opatrní, proto to bude takhle lepší.”
“Dobře, tak zde počkám.”

Čekala jsem asi 7 minut, než se Gorp konečně vrátil.
“Promiň, velkovévoda se mi nemohl věnovat okamžitě.”
“To je v pořádku.”
“Vše jsem zařídil. Můžeš zde být.”
“Tím máš na mysli, že mohu vejít na hrad?”
“Tím mám na mysli, že zde můžeš bydlet.”
“Děkuji, cením si toho, ale-”
“Žádné ale. Budeš zde. Alespoň pro zatím. Teď je lepší, když budeš na hradě. Za pár dní budeš možná moci do Elinovelu.”
“A proč až za pár dní?”
Z hradeb vychází nějaký muž a říká: “Co se děje, proč nejdete dovnitř?”
Gorp se ukloní a odpovídá: “Omlouvám se královská Výsosti. Nic se neděje. Už jdeme.” Podívá se na mě a já, když dokončím pukrle na něj souhlasně kývnu.
“Takže ty jsi Vatézie?” ptá se mě velkovévoda, když jdeme do hradu.
“Ano, královská Výsosti.” odpovím.
“Takže ty chceš sloužit u mě na hradě?”
Podívám se na Gorpa a on se jen usměje.
“Byla by to pro mne čest, královská Výsosti.”
“Mám volné místo pro služku.”
Poděkovala jsem.