Uplynuly tři dny. Gorpa jsem za tu dobu neviděla, prý potřebuje něco neodkladného zařídit.
Pracovala jsem u velkovévody. Uklízela jsem komnaty.
Třetí den jsem šla okolo trůnního sálu. Zaslechla jsem Gorpa. Zaradovala jsem se, že se vrátil. Šla jsem k pootevřeným dveřím.
Slyším Gorpa, jak někomu říká: "Vše zařízeno. V Elinovelu všichni ví, co mají říkat."
Nechápu, co tím má namysli. Rozhlodla jsem se počkat a nevcházet.
"Takže felové budou říkat, že tam bydlela a byla samotářka?" zeptá se velkovévoda.
"Ano. Jeden hospodář bude říkat, že u něho pracovala. Chce to už jen dořešit, jak ji nechat namalovat, abychom felům mohli ukázat její podobiznu, aby věděli, jak vypadá."
"To nech na mně. Teď už si jen pojistit, aby byla na mojí straně."
"Když tak se jí můžeme zbavit. Když si myslí, že ovládá jenom dvě umění, nebude to tak těžké. Navíc je ani moc nezvládá..."
Potichu odcházím pryč."To se baví o mně? Co to má znamenat?" pomyslím si.
Ujdu asi 20 metrů a přemýšlím o tom, co jsem právě slyšela.
“Vatézie!” otočím se. Volal mě Gorp: “Ahoj!”
“Ahoj.” řeknu co nejnormálnějším tónem hlasu.
“To jsem rád, že jsem na tebe narazil. Jedu zase pryč, ale chtěl jsem ti říct, že již brzy tě budu moci vzít do Elinovelu.”
“Ano?... Děkuji… Vážím si tvé obětavosti.”
“A ještě něco. Chce s tebou mluvit velkovévoda.”
“Aha… a nevíš, co mi chce?”
“Ne… nevím.”
“A mám se za velkovévodou stavit hned?”
“Ano. Hned.”
“Tak… já tedy půjdu..… A kde vlastně je?”
“V trůnním sále.”
Vracela jsem se k trůnnímu sálu. Zaťukala jsem na již zavřené dveře. Ozval se pokyn ke vstupu.
“Prý se mnou chcete mluvit, Vaše Výsosti.”
“Ano, chci. Nechtěla by jsi zde zůstat na stálo?”
“Děkuji Vaše Výsosti za nabídku, ale chtěla bych zjistit svoji minulost.”
“Chápu… Jsi velice pěkná Vatézie.”
Začínám se červenat. “Myslí to vážně?”
“Chtěl bych tvoji krásu uchovat u sebe. Tak mi prosím alespoň dovol, abych tě nechal namalovat na obraz, který bych si zde pověsil.”
“Takže se bavili o mně!”
“Byla by to pro mne velká čest, Vaše Výsosti.”
“Musím tu jejich hru alespoň na chvíli hrát. Potom se pokusím utéct!”
“To jsem rád. Ještě dnes nechám zavolat malíře a jakmile bude moci, začne tě malovat. Dám ti samozřejmě volno. I tak ale dostaneš zaplaceno.”
“Jste velice laskav.”
“Velice… ale rozhodně né laskav...”
"Můžeš jít."
Šla jsem tedy pokračovat v práci. Rozhodla jsem se, že uteču ještě dnes večer.
Pracovala jsem jen asi na 50%. Celou dobu mi v hlavě zněly otázky, jako: Co po mě chtějí? Co jsou zač? Proč na mě hrají komedii? Že bych se jmenovala Tress, jak říkal... Vatyr? Mohu vůbec někomu věřit?