Šli jsme do uličky, ve které nikdo nebyl. Gorp mě chytil za ruku. Potom začal kolem nás tvořit vítr. Za pár sekund jsme se už odlepili od země a letěli čím dál tím výš. Když jsme byli tak vysoko, že jsme byli nad mraky, tak jsme stoupat přestali. Letěli jsme rychle. Pod nohami jsem cítila, jak mě vítr nadzvedá. Také všude kolem sebe jsem cítila vát vítr. Trochu mě překvapilo, že jsem necítila závrať. Třeba už jsem někdy letěla. Kdo ví?
Letěli jsme asi 3 hodiny. Většinu doby nad mořem. Potom jsme přistáli 10 metrů od nového města.
“Tady si odpočineme.” oznámil mi Gorp. “Zajdeme do krčmy se najíst. Souhlasíš?”
“Ano, začínám mít hlad. A na oběd tě zvu.”
“To nemohu přijmout.”
“Ne, že nemůžeš - musíš. Musím ti přeci nějak zaplatit za cestu.”
“To nemůžu přijmout. Je to přeci výpomoc kamarádce v nouzi.”
“Ale já mám peněz dost - dnes jsem prodala koně.”
“Já také netrpím chudobou.”
“Ale i přes to - chci tvůj oběd zaplatit. A to je poslední slovo.”
Gorp již víc nenamítal, ale bylo na něm vidět, že s tím stále nesouhlasí.
Zašli jsme do první krčmy, na kterou jsme narazili. Objednala jsem si polévku a vedloz {něco jako vepřo knedlo zelo). Gorp si vybral to samé. Při čekání jsem mu stručně pověděla, co se mi všechno přihodilo.
Při jídle jsem se zeptala: “A co o mně víš ty?”
“Nevím toho nějak moc. Jsme spíše něco mezi přáteli a známými. Je to hlavně proto, že se v Elinovelu moc nevyskytuji. Ale něco málo ti říct můžu. V Elinovelu žiješ asi 3 roky. O své minulosti nerada a jen výjimečně mluvíš. O tvé minulosti vím jenom to, že tvůj strýc byl trochu bohatší, ale z jeho bohatství ti po tom tornádu nic nezůstalo. Měla jsi jenom dražší šaty, které jsi měla na obě a měšec s penězi. Šaty jsi prodala a koupila jsi levné a odcestovala jsi pryč. Chtěla jsi co nejdál a tak jsi se přestěhovala i do jiné země. Přibližně o 300 kilometrů dál. Začala jsi pracovat jako děvečka na statku. I když jsi nebyla z chudé rodiny, strýc s tetou tebe i svého syna vedly k tomu, aby jste v případě nouze uměli si vydělat peníze rukama. Takže ti práce takzvaně nesmrděla a uměla jsi se do ní pořádně opřít. Před několika týdny jsem se za tebou do Elinovelu chtěl podívat, ale prý jsi řekla, že tam již dále nebudeš a odcestovala jsi pryč.”
Dojedli jsme a tak jsme odešli z krčmy.
Gorp pokračoval ve vyprávění: “S lidmi jsi se moc nestýkala - tvůj běžný den byl takový, že jsi od rána do podvečera pracovala na statku a potom jsi se někam vytratila. Nevím kam, nevím proč. Vracela jsi se až chvíli před tím, než jsi šla spát. Myslím, že i když tě neznám až tak moc, že tě znám ze všech nových známých nejlíp - nevím o tom, že by jsi se přátelila ještě s někým jiným než se mnou. I se mnou jsi ze začátku skoro nemluvila. Bylo těžké si s tebou vydobýt alespoň ten vztah, ke kterému jsme se dopracovali. Dovolím si říct, že na tomto ´přátelství´ mám větší díl zásluhy. Možná jsi se bála, že každý, ke komu si vytvoříš nějaký vztah nakonec nějakým způsobem odejde a tobě zbudou jen oči pro pláč.”
Gorp někoho zahlédl a řekl, zda ho omluvím, že si potřebuje něco zařídit. Navrhl, abychom se sešli za městem, tam odkud jsme přišli. Souhlasila jsem.
Šla jsem pomalu na místo střetnutí. Šla jsem stejnou opuštěnou uličkou, kterou jsme přišli. Najednou jsem za sebou uslyšela neidentifikovatelný zvuk. Otočila jsem se. Nikde nikdo. Šla jsem nejistě dál. Opět jsem to uslyšela. Zase jsem nic podezřelého neviděla. Zrychlila jsem krok. Za chvíli jsem byla u rušnější ulice.
Vyšla jsem z města. Čekala jsem pár metrů od lesa u východu z města. Moc lidí tudy nechodilo. Sedla jsem si do trávy. Po asi 10-ti minutách čekání jsem zaregistrovala, jak můj malý stín na zemi překryl stín stojícího člověka. Při rychlém vstávání jsem se otáčela, připravena se bránit. Při tom se mi zatočila hlava.
Zahlídnu muže v kukle, když v tom se mi najednou kolem rukou začnou tvořit liány a stahují mi ruce k sobě. Snažím se je přimět k opaku prováděné akce. Nejde to. Když mi svážou napevno ruce, objeví se kolem nich oheň. Ten je však nestravuje. Zkusila jsem použít umění vody na uhašení. Vytvořila jsem však jen malý pramen vody. Mezitím cítím, jak se mi kolem noh obmotávají další liány. Začnu volat o pomoc. Liány kolem noh se přestanou obmotávat. Místo toho mi jiná začne ucpávat ústa. Když mi je zacpe, pokračují liány na nohou ve svazování. Snažím se přimět liánu kolem úst rozvázat, abych mohla volat o pomoc. Jde to ztuha. Najednou cítím před sebou silný vítr. Neudržím se na nohou a spadnu. Ruce kvůli ohni udržuji dál od těla.
Kouknu se před sebe. Fel, který mě svazoval je uvězněn ve větrném víru. Podívám se do dálky, kde něco vidím. Je to Gorp. Je asi 15 metrů daleko.
Gorp zakřičí: “Snaž se rozvázat a volej o pomoc! Dlouho ho věznit nemůžu.”
Znovu jsem se dala do rozvazování liány. Za chvíli se mi to podařilo. Začala jsem tedy volat o pomoc. Po čtvrtém zavolání jsem uslyšela za sebou někoho běžet.
Ozval se mužský hlas: “Vydržte chvíli. Doběhnu pro pomoc.”
Muž běžel zpět. Já se mezitím snažila opětovně uhasit oheň na liánách svazující mi ruce. O mnoho lépe to nešlo. Tak jsem to vzdala.
Uslyšela jsem za sebou kroky. Tentokrát více nohou. Ohlédla jsem se. Přišlo 5 mužů. Jeden z nich byl strážný.
Muži obklíčili uvězněného fela. Strážný ho začal svazovat liánami, stejně jako fel svazoval mě. On je však ohněm spaloval. Gorp vírové vězení zrušil a přišel blíž.
Za sebou opět slyším někoho běžet. Tentokrát jeden muž a jedna žena. Ta začala vytvářet vodu nad felem. Pak nechala vodu spadnout. Nyní již nemohl vytvářet oheň a tak ho liány začaly svazovat.
Žena přišla ke mně. Začala hasit oheň na liánách. Žel jí nezbylo moc vody, kterou mohla vytvořit a tak uhasila jen polovinu ohně. Řekla, že doběhne pro další vodu.
Mezitím dva muži a strážný odvádí liánou svázaného muže do města. Jiný muž mi začne rozvazovat svázané nohy.
“Jsi v pořádku?” zeptá se Gorp.
“Ano. Celkem ano.”
“Měla jste docela štěstí. Poslední dobou ve zdejším lese není moc bezpečno. Ale teď se to nejspíš změní.”
“Můžeme pro Vás ještě něco udělat?” zeptá se muž, který mi rozvázal nohy.
“Ne děkuji. Můžete jít.”
“Počkáme, dokud nebudete v bezpečí města.”
“To je dobrý. Tohle je můj kamarád.” ukázala jsem na Gorpa. “Ten už se o mě postará.”
Muži tedy odejdou. Za chvilku přišla žena s vědrem vody. Vylila ji na oheň. Nyní již bylo vody dost a oheň uhasl. Poděkovala jsem jí. Usmála se na mě, podívala se na Gorpa a odešla.
“Jak to, že jsi nepřišel z města?” zeptám se Gorpa.
“Potkal jsem známého. Chtěl mi něco ukázat v lese. Tak jsme tam letěli. Potom jsem šel sem.”
“Aha.”
“Můžeme pokračovat v cestě?”
Souhlasila jsem.
“Chvíli budeme ale muset jít pěšky - ta akce mi docela vzala síly.”
Hodinu jsme šli pěšky. Poté jsme zase vylétli do oblak.