“Skoro nic. Mám dvě vzpomínky na dětství.”
“Ale jinak nic?”
“Jinak nic.”
“Hmm… takže si nepamatuješ ani na mne?”
“Ani na Vás.”
“Tak já se ti tedy představím. Jmenuji se Gorp. Myslím, že se dá říct, že jsme kamarádi.”
“A jak se jmenuji já?”
“To si také nepamatuješ?”
Zavrtím hlavou.
“Jmenuješ se Vanézie a je ti 25 let.”
“Takže se jmenuji Vanézie…” říkám si polohlasem.
“Kam máš namířeno?”
“Chci domů, což jak jsem se dozvěděla, je přibližně 2.000 km odsud.”
“Jak to víš?”
“Řekla mi to kamarádka z dětství. Nepamatovali si však moje jméno.”
“Takže ti řekla, že bydlíš v Elinovelu?”
“Ne. Říkala, že bydlím v Douzu.”
“Ano, ano. Nevyrůstala jsi v Elinovelu. Tam ses přestěhovala nedávno.”
“A přestěhovala jsem se tam i s rodinou?”
“S rodinou?”
“Ano, se strýcem, tetou a bratrancem.”
“Je mi líto, že ti to musím říct zrovna já, ale přestěhovala jsi se do Elinovelu proto, že jsi zůstala sama. Oni totiž tragicky zahynuli. Chtěla jsi začít někde daleko od začátku.”
“Jak zemřeli??”
“Přišlo tornádo a namířilo si to přímo na jejich dům. Ty jsi přežila jenom díky tomu, že jsi byla pryč. Už je nemáš. Je mi to líto.”
Rozbrečela jsem se. Nejdříve zjistím, že nemám rodiče a nyní, že mí asi poslední žijící příbuzní také zahynuli.
Když jsem se relativně uklidnila, zeptala jsem se, jestli by mně mohl říct, kde Elinovel leží, abych tam mohla odcestovat. Napadlo mě totiž, že bude nejlepší si vybavovat vše od nejbližší minulosti.
“Já tě rád doprovodím, jenom si potřebuji teď ještě něco zařídit. Když počkáš takových 15 minut, tak můžeme letět.”
“Letět?”
“Ano… Promiň, neřekl jsem ti, že ovládám umění větru a to na 5. úrovni. Tudíž dokážu létat - sám či s někým dalším.”
“A dokázal by jsi unést i koně?”
“Je mi líto. S koněm bych tě neunesl. Budeš ho muset prodat.”
“Aha… škoda. Tak si běž vyřídit co potřebuješ a já se ho mezitím pokusím prodat.”
“Dobře. Sejdeme se na tržišti - kdyby jsi ho ještě nestačila prodat.”
Souhlasila jsem.
Šla jsem na tržiště a snažila se prodat koně. Nabízela jsem ho za 90 zlatých. Asi takovou odhaduji, že má i s výstrojí cenu. Možná i o něco větší. Jediné, co jsem si hodlala ponechat, byl ruksak s věcmi.
Asi 20 minut jsem se koně snažila prodat. Potom přišel Gorp. Tak jsme se ho snažili prodat oba. Za dalších 15 minut se nám to podařilo.
"Takže můžeme odcestovat?" zeptal se mě Gorp.
"Ano, můžeme." odpověděla jsem.
