Ráno mě probudilo kokrhání kohouta. Všichni byli již pryč z ložnice. Vstala jsem a vešla do kuchyně. Na stole byl připravený chleba s máslem a kusem sýru. Odkrojila jsem krajíc a nasnídala se. Když jsem dojedla, přišla do kuchyně Sof.
Popřály jsme si dobré ráno.
"Jak ses vyspala?"
"Děkuji, šlo to. Kde je Rona?"
"Před chvílí šla do práce."
"Aha... já bych chtěla už odjet. Mohla by jste mi, prosím říct, kde pracuje, abych se s ní mohla rozloučit?"
Sof mi vysvětlila, jak Ronu najdu.
Poděkovala jsem a šla ji hledat. Bez problému jsem jí našla.
Pozdravili jsme se.
“Rono, už bych chtěla pokračovat v cestě. Přišla jsem se s tebou rozloučit.”
“To je škoda, že už odjíždíš. Nechceš zde ještě pár dní zůstat?”
“Opravdu ne. Mám před sebou dlouhou cestu a já ji chci mít co nejdřív za sebou. O to spíš, když o sobě skoro nic nevím.”
“Tak dobře… měj se dobře a měj příjemnou cestu.”
“Děkuji. Tobě přeji též vše dobré v životě.”
Ještě mi zopakovala, jak se dostanu domů. Objaly jsme se. Potom jsem si šla pro koně. Zaplatila jsem hostinskému a opustila město.