Vjíždím již do druhého města. V prvním mě žel nikdo neznal, tak jsem se tam dlouho nezdržovala. Přijela jsem k trhu, sesedla z koně a uvázala ho ke stání. Na tržnici je docela dost felů. Procházela jsem ji z jednoho konce ke druhému. Prohlížela jsem si každého, u koho jsem měla tu možnost. Žádná povědomá tvář. Když jsem měla pocit, že jsem už všechny viděla, zamířila jsem ke koni, abych pokračovala v hledání na jiném místě.
"Počkej!" uslyšela jsem ženský hlas přehlašující hluk tržnice. Otočila jsem se tím směrem a uviděla, jak se nějaká asi 25-ti letá slečna prodírá davem felů. Mávala směrem ke mně. Rozhlédla jsem se okolo a když jsem nikoho, kdo by jí věnoval pozornost nenašla, koukla jsem se na ní tázavým pohledem a ukázala na sebe. Ona zakývala hlavou, tak jsem jí šla napřed.
"Ahoj!..." hluk z trhu přehlušil zbytek jejích slov.
"Co jsi říkala? Nerozuměla jsem." zakřičela jsem.
Ukázala směrem doprava. Asi chce, abychom šly tam. Zakývala jsem hlavou. Šly jsme tedy tím směrem, až jsme došly na celkem klidné místo.
"Ahoj!"
Oplatila jsem jí pozdrav.
"Vypadáš pořád stejně, ale vyrostla jsi."
"Prosím?" vůbec jsem nechápala, co říká. Zná mne nebo ne?
"No od té doby, co jsme se viděly naposled. Jsi přece, no...... na jména jsem hrozná, ale tváře si pamatuji dobře."
"Promiň, ale nepamatuji-"
"Ty si mě nepamatuješ? Já jsem přeci Rona. Bylo mi 10, když se rodiče rozhodli, že se přestěhujeme sem."
"Já si nepamatuji nic."
"Jak 'nic'?"
"Ztratila jsem paměť. Je tomu osm dní."
"Aha... a už sis na něco vzpomněla?"
"Ne."
"Ani se nedivím, vždyť jsi přibližně 2.000 km od domova! A co vůbec děláš, tak daleko od rodné země?"
"Nevím, nepamatuji se."
"Promiň... hloupá otázka. Neuvědomila jsem si to. Já prostě nejdřív mluvím, potom až přemýšlím."
"To je v pořádku. A vážně si nevzpomeneš, jak se jmenuji?"
"... Je mi líto, je to 16 let a já jména rychle zapomenu..."
"A nepamatuješ si alespoň, jestli jsem stejně stará, nebo mladší či starší a o kolik?"
"To si pamatuji. Jsi o rok mladší."
"Takže mi je 25." spočítám si v duchu.
"Nechceš jít na návštěvu?"
"Už je docela pozdě, měla bych si najít místo na přenocování."
"Už jsi našla. Určitě budeš moci spát u nás."
"Děkuji, ale já mám i koně, pro kterého potřebuji nocleh."
"Aha... Tak by jsme se mohli zeptat v hostinci U Lera, zda by tam poskytli místo na spaní jen pro tvého koně. Můj otec se zná s tamním hostinským, tak by to mohl pro moji kamarádku z dětství udělat."
"Děkuji, to bys byla hodná."
"Nemáš vůbec zač. A navíc, ještě není nic jisté."
Došly jsme pro mého koně.
"Jé, ten je hezký. Asi si nepamatuješ, jak jsi k němu přišla, že?"
Vysvětlila jsem jí, že jsem zachránila dceru zdejšího krále.
"Tak to ty jsi zachránila princeznu Änike?"
"Ano." Usmála jsem se tomu, že je to veřejně známo.
"Tak to musíme říct hostinskému, určitě ti dá slevu."
Nejdříve jsem chtěla namítnout, že mám peněz dost, ale když mi došlo, že budu muset cestovat 2.000 km, než se dostanu tam, odkud pocházím, tak jsem nakonec neřekla nic.
Došly jsme do hostince. Rona měla pravdu. Hostinský souhlasil s tím, že ubytuje pouze mého koně s tím, že zaplatím pouze cenu za stravu koně. Poděkovala jsem a šla s Ronou k ní domů.
Jak mi řekla, bydlí s rodiči, ale je zasnoubená a za několik týdnů se chystá svatba. Pogratulovala jsem jí a popřála vše dobré do nadcházejícího manželství. Zeptala se, zda zde nechci zůstat do její svatby, ale vysvětlila jsem jí, že bych ráda, ale chci udělat vše pro to, abych si co nejdříve vzpomněla na svou minulost. Ronu to mrzelo, ale chápala to. Také mi řekla, že by se mnou ráda šla, aby mi ukázala cestu, ale kvůli práci nemůže. Pracuje jako kuchtička a jako druhou práci je dobrovolnou hasičkou. Je zde jediná, která ovládá umění vody. Je důležité, aby zde byla, kdyby vypukl požár. Toto město je častými požáry známé. Vzdělila mi však, jak se domů dostanu.
Došli jsme k malému domku u kraje města. Venku pobíhá několik dětí.
"Ešly, pojď dovnitř, máme vzácnou návštěvu." pobídne Rona jedno z dětí. Nejstarší holčina ze skupiny - odhadem 15-ti letá - se rozloučí s ostatními dětmi a jde s námi do domku.
"Ahoj." pozdraví "Kdo to je?" zeptá se Ešly směrem k Roně.
"Tohle je moje kamarádka z dětství, ale nedávno ztratila paměť."
"Můžete mi říkat Watearth. Tedy pokud si Rono nevzpomeneš, na mé skutečné jméno."
"Watearth... nepojmenovala tak princezna tu slečnu, která jí zachránila-"
"To je ona! Moje kamarádka z dětství zachránila princeznu!"
"To mi kamarádi neuvěří!! Moje sestra a kamarádí se s hrdinkou království!"
Div se nezačnu červenat. "To přeháníš."
"Nepřehání, jsi považována za hrdinku."
“Povídej! Co se přesně stalo? Prý jsi nevěděla, že ovládáš umění vody? Je to pravda?”
“Nech ji chvíli vydechnout. Pokud bude chtít o tom povídat tak až budou všichni doma, aby to neříkala opakovaně.”
Vešly jsme do kuchyně, kde je několik felů. Dva muži seděli u jídelního stolu, jeden mladý a druhý přibližně 60-ti letý. Stejně stará je i žena stojící u kamen, na kterých něco vaří. A ještě je zde asi 20-ti letá slečna, která stojí vedle starší paní.
“Ahoj. Jé, to je skvělé, že jsi tady, Frole! Chtěla bych ti někoho představit.” Frol si stoupl a šel k nám. “Tohle je moje kamarádka z dětství. Nepamatuji se, jak se jmenuje a ona nedávno ztratila paměť. Nechává si říkat Watearth. To ona zachránila princeznu Änike.”
“Těší mě, Watearth. Slyšel jsem o Vás, jak o záchraně princezny, tak něco z vyprávění Rony. Prý jste byly nejlepší kamarádky.”
“To žel nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit.”
“Watearth, tohle je moje mamka” Rona ukáže na ženu stojící u plotny “a tohle je můj táta.” ukáže na sedícího muže.
“Těší mě.”
“A na mě bys samozřejmě zapomněla, že?” začne mluvit slečna “Já jsem Ronina sestra a jmenuji se Varsa.”
“To víš, že bych na tebe nezapomněla, Varso."
“Také mě těší.”
Rona mi špitla do ucha: “Omluv ji, je v pubertě.” usměji se.
“Ale mi si tě přeci také trochu pamatujeme, viď Sof?” podíval se otec Rony na svou manželku “To musí být takových 14 let, co jsme se přestěhovali.”
“16, tati, 16.”
“To už je to tak dlouho? Ani mi to nepřijde.” pověděl muž “tak a když už jsme zde všichni, tak by se už mohla podávat večeře, co ty na to?”
Sof odpoví kladně a začne s Varsou připravovat jídlo na talíře.
“Ty máš samé sestry?” zeptám se Rony.
“Ne. Nejstarší je bratr. Tomu je 30. Před rokem se oženil a odstěhoval do sousední vesnice.”
“Jo, a teď jsem na ten babinec zůstal sám.” zasměje se Ronin otec. ”Ještě, že Rona už jde z domova.”
“Neber ho vážně, ještě včera mi říkal, že se mu po mně bude stýskat.”
“Mohla by u nás Watearth zůstat? Slíbila jsem jí to.”
“Samozřejmě, že mohla.” odpoví otec.
Všichni jsme usedli ke stolu. K večeři byl luštěninovo-zeleninový mišmaš (čočka, zelí, paprika a cibule) s kousky vajíčka uvařeného na tvrdo.
“Bylo to dobré.” pochválila jsem.
“Děkuji.” řekla Sof.
“A teď už nám konečně řekneš, co se stalo?” vyhrkla nadšeně Elsy.
“Elsy!” okřikly Sof s Ronou Elsu zároveň.
“To je v pořádku. Pokud chcete, tak vám to již řeknu.”
Všichni souhlasili a tak jsem se dala do vyprávění. Vyprávěla jsem jim vše od začátku {od probuzení}.
Když jsem skončila, zeptala jsem se Rony, jestli ovládám ještě nějakou schopnost, abych o ní předem věděla. Rona odpověděla, že ovládám jen tyto dvě.
“A pamatuješ si, na jaké úrovni?”
“... Myslím, že vodu na úrovni 5 a zemi na úrovni 4. Určitě je to tak.”
Poděkovala jsem. Otázala jsem se jestli by mi mohla povídat něco z dětství, co si pamatuje.
Rona začala vzpomínat: "Kamarádily jsme spolu asi od mích 6-ti let. Hned se z nás staly nejlepší kamarádky. Alespoň já to tak vnímala. Samozřejmě jsme se kamarádily i s jinými dětmi. Co si vzpomínám, po mně ses nejvíc kamarádila asi se svým bratrancem, u jehož rodičů jsi vyrůstala."
"Nevyrůstala jsem s rodiči??"
"Ne, tví rodiče zemřeli."
"A jak?"
"O tom jsi nikdy nechtěla mluvit... Často jsme laškovaly s vodou, tak, že jsme se ji snažily formovat do různých tvarů. Žel, neovládáme umění na úrovni sedm, tak jsme je nemohly zamrazit a uchovat."
"Ty také ovládáš vodu?"
"Ano a ještě zvířecí umění. Obojí na úrovni 4. Měly jsme také oblíbené místo, kde jsme se cítili izolované od světa a v bezpečí. Bylo to v lese, v takovém opuštěném domku..."
"Schválně, kdo tam bude dřív! Na tři. Tři, dva, jedna, teď!"
Utíkala jsem, co mi síly stačily. Už jenom 20 metrů,... 15,... 10,... 5, Rona už otvírá dveře osamělého domu.
"Jsem prvnííí!"
"Ale minule jsem byla já."
"Ale většinou jsem první já."
"Ale já jsem zase lepší v ovládání vody."
"A nejenom vody..."
"Watearth? Watearth!"
"Co?"
"Děje se něco?"
"Vzpomněla jsem si na něco. Asi na ten opuštěný domek, o kterém jsi mluvila."
"A na co přesně?"
"Daly jsme si závod, kdo k němu doběhne první."
"To jsme dělaly často. Ještě něco?"
"Říkala jsi, že jsi většinou první a já se hájila, že lépe ovládám umění vody."
"A nejen v tom jsi byla leoší."
"To jsi také říkala. Poté jsi mě vyrušila z té vzpomínky."
"Promiň."
"To nic. A v čem jsem byla ještě lepší?"
"V různých věcech, například v ručních pracích jako pletení oblečení, či proutěného košíku."
Frol nás přerušil: "Omlouvám se, že vás ruším, ale už budu muset jít."
Všichni jsme se s ním rozloučili. Když ho Rona vyprovodila, tak jsme si všichni cirka 2 hodiny povídaly. Potom jsme šli všichni spát až na rodiče, kteří spí v kuchyni, do jednoho velkého pokoje.