Po odpočinku jsem se dala do čtení tentokrát historických knih. V první knížce nebylo nic, co by stálo za zmínku. V druhé knize o rodině felského císaře jsem se dočetla, že asi před 18-ti lety felský císař pojal důvodné podezření, že má někdo spadeno na jeho trůn. Z toho důvodu poslal svou pětiletou dceru pryč. To, kde je a jak vypadá je přísně tajné.
Když jsem dočetla druhou historickou knihu, zaťukala na dveře Soňa. Přinesla mi oběd. K obědu byla krůta. Moc mi chutnala. Po obědě za mnou přišla Änike. Dlouho si se mnou povídala.
V tomto duchu to probíhalo týden - dopoledne jsem si četla knihy a odpoledne za mnou přišla Änike. Někdy za mnou na chvíli přišla královna, aby si se mnou popovídala a zeptala se, zda něco nepotřebuji. Občas jsem šla na čerství vzduch před hradby. Soňa mi tam pokaždé přinesla židli a já pozorovala okolní přírodu a lidi, kteří chodili do nebo z hradu.
Po týdnu, kdy už jsem toho téměř samého nic nedělání měla po krk jsem konečně nemusela dle doktorových slov dodržovat klidový režim na lůžku a tak jsem se rozhodla, že nadále přebývat na hradě nebudu. Už mi bylo relativně dobře.
Osmý den ráno jsem se šla dle pozvání královny nasnídat do malé jídelny. Vedla mě tam Soňa. Když jsem vešla, uviděla jsem jídelní stůl pro 6 lidí. Židle měly červený potah a byly spolu se stolem z mahagonového dřeva. Koberec pod stolem a židlemi byl červeno-modrý. Na oknech byly modré záclony. Stěny byly bílé a strop bílí s červeným vzorem.
Král seděl v čele stolu a naproti seděla královna. Když královna zaregistrovala, že jsem přišla, ukázala mi, že si mám sednou nalevo od ní. Když jsem se posadila, přiběhla do jídelny i Änike. Ta se posadila napravo od královny. Poté král dal pokyn a sloužící začali přinášet snídani. Při jídle jsme si povídali. Ke konci jsem jim řekla, že bych chtěla ještě dnes dopoledne jít hledat svou minulost. Všichni byli smutní, nejvíce Änike.
“To už se nikdy neuvidíme?” řekla smutně.
“Pokud jsem z vaší země, tak se můžeme navštěvovat.”
Moje odpověď jí utěšila.
Král se zeptal: “Už sis rozmyslela, co by jsi chtěla za odměnu?”
“Jak jsem říkala: nic nechci… Nebo možná jedině koně. Tedy pokud na něm umím jezdit.”
“Ale samozřejmě a dám ti ještě alespoň měšec zlaťáků.”
“Ne, to nemohu přijmou. A navíc by si ostatní mohli myslet podle mého oblečení, že jsem to ukradla.”
“Ale něco ti přece ještě musíme dát…”
“Pravda, chtělo by to mít sebou nějaké peníze.” pomyslela jsem si.“Tak mi dejte, prosím měšec s měďáky.”
“Pouze s měďáky? To ne.”
Královna navrhla: “Co takhle měšec se smíšenou měnou.”
Nechtělo se mi dohadovat se, tak jsem souhlasila.
“Po snídani by jsi mohla vyzkoušet, zda umíš jezdit na koni. Pokud ne, obstaráme ti povoz.” zdělil král.
Souhlasila jsem.
Po snídani jsme šli před hrad. Král poručil, aby přichystali fríského koně.
“Asi bych se měla jít podívat, jak se to dělá, zvláště, pokud zjistíme, že jezdit umím.”
Tak jsme šli všichni do stáje. Já jsem bedlivě sledovala, jak stájník osedlává koně a snažila se zapamatovat každý detail. Když v tom mi hlavou proběhla vzpomínka...
“Ten kůň je pro mne?! Vážně? Je překrásný!” dívám se na muže, který na mne z výšky shlíží dolů.
“Pojď, ukážu ti, jak ho máš osedlat… Někdo koni nejdříve nasadí otěže a potom až sedlo. Já to dělám naopak. Pamatuj na to, že koně sedláme vždy z levé strany. Sedlo musí koni sedět, jinak by mohlo způsobit otlaky. Sedlo s dečkou na koně pomalu pokládáme. Vždy ho dávej blíž ke krku, než kam máš sedlo umístit a potom jej táhni tam, kam patří. Je to proto, aby jsi koni neohrnula srst do protisměru, což by mohlo vést k odřeninám. Přesně takhle… Potom zkontrolujeme dečku, zda koně nikde neškrtí. Teď zapneme podbřišník... Zkontrolujeme, zda koně někde neskřípl.”
“Jsi v pořádku?” vytrhne mě ze vzpomínky královna.
“Ano. Na něco jsem si vzpomněla.”
Änike se zvídavě ptá: “A na co sis vzpomněla?”
“Někdo mne v dětství učil sedlat koně. Mého koně.”
“To je vzrušující!” vyhrkla Änike.
Já se usmála a podívala se na stájníka. Ten koně nesedlal. Nejspíš přestal, když královna začala mluvit. Pobídla jsem ho k pokračování. Také koně nejprve osedlal a až potom mu dal otěže.
Když koně osedlal, ukázal mi, jak koně odsedlat. Potom mě pobídl, abych koně zkusila osedlat sama. S mírnou nejistotou jsem se do toho dala. Opakovala jsem si rady ze vzpomínky a postupovala podle nich. Po chvíli jsem postupovala automaticky. Když jsem byla hotová, koukla jsem se na stájníka.
“Správně. Jako by jste to dělala již mnohokrát.”
Docela se mi ulevilo. Teď jsme šli ze stájí ven. Stájník vedl koně. Venku mi ukázal, jak na něho mám nasednout a jak ho ovládat. Potom sesedl z koně a pobídl k vyzkoušení.
Nejistě jsem nasedla na koně. V hlavě jsem slyšela povely: “Hlavu vzhůru… krk rovně… pěsti u kohoutku… ramena měj svěšená… vypni hruď… páteř rovně… stehna přitisklá k sedlu... ale ne křečovitě… špičky u koně… podrážka boty naklopená směrem ven.” Vše jsem udělala dle instrukcí v hlavě.
“Sedíte správně.” zdělil mi stájník.
Jsem trochu nervózní. Vybídla jsem koně ke kroku. Poslechl. Procházeli jsme se uvnitř hradeb.
“Skvěle. Teď zkuste klus.”
Začala jsem se cítit jistě a vyzvala koně ke klusu. Šlo mi to dobře a tak jsem se rozhodla zastavit. Potom jsem z koně sesedla.
"Vedla jste si dobře." pochválil mě stájník.
"Tak to vypadá, že povoz shánět nemusíme." řekl král s úsměvem. "A tady máš ten měšec."
Stájník mi ještě řekl, jak se mám o koně starat. Mezitím někdo přidal na koně nějaké věci.
"Moc vám za všechno děkuji."
"To my děkujeme tobě." namítla královna. "Za záchranu Änike."
"Takže jsme vyrovnáni."
"Ani v nejmenším." protestoval tentokrát král.
Po chvilkové debatě jsme se rozloučili a já nasedla na již mého koně.
"Jak se vlastně jmenuje?"
"Perny." odpověděla Änike. "A je to hřebec." Toho jsem si již stačila všimnout, tak jsem se jen usmála.
Änike něco Perny ve zvířecí řeči řekla. Když jsem se jí zeptala, co říkala, odpověděla, že Perny řekla, aby mě ve všem poslouchala. Poděkovala jsem, naposledy se rozloučila a už jsem jela z hradu pryč.
Měla jsem smíšené pocity. Jednak jsem byla ráda, že možná jsem o krok blíž k tomu, abych zjistila, kdo vlastně jsem. Samozřejmě jsem též cítila smutek, že je opouštím. Obzvláště mi bude chybět Änike. Přirostla mi k srdci.