"Ty jsi... urozeného rodu?" zeptala jsem se.
Änike se jenom usmála.
"Omlouvám se Vám, že jsem Vám tykala."
Änike na to odpověděla "Neomlouvej se a tykej mi dál." Opět se usmála.
Najednou začnou stráže na hradbách troubit fanfáru. Vejdeme za hradby a vidím jak z dveří naproti vybíhají muž a za ním v těsném závěsu žena v krásném oblečení. Když je Änike uvidí, rozběhne se za nimi.
"Tatiii, mamiii!" zavolá Änike.
"Änike!" křičí muž.
Änike je objala.
Žena Änike přivítala slovy "Holčičko naše, tolik jsme se o tebe báli!"
Za chvilku je Änike vzala za ruce a táhla ke mně.
"To ona mě zachránila."
Udělala jsem pukrle. Až nyní jsem si všimla, že muž má na hlavě korunu, kterou nosí pouze králové.
Král poděkoval "Mnohoceré díky, slečno. Jakpak se jmenuješ?"
Vysvětlila jsem, že od dnešního dopoledne si nic nepamatuji.
Änike vysvětlila, že mě pojmenovala Watearth.
Královna ohrazeně "Ale Änike, ona není žádné zvíře, aby jsi jí dávala jméno!"
Já vysvětlila, že mně to nevadí, nějak se mi říkat musí a to jméno se mi líbí.
"Jsi zraněna?" zeptala se královna
"Ano, bolí mě hlava. Nejvíce na temeni."
Královna se podívala na mou hlavu a já ji sklonila, aby lépe viděla to místo.
"Pro pána Jána." zaúpí královna.
"Zavolejte doktora!" zakřičí král.
Někteří lidé, kteří do teď stáli okolo, si začnou šeptat a potom jeden z nich začne utíkat směrem z hradu.
"Koně!" řekne král.
Dotyčný se vrací a někdo jiný se rozběhne do stájí.
Královna mě vezme za ruku a táhne do hradu. Änike jde za námi.
"Měla by sis lehnout a odpočívat."
V tom mi zakručí v břiše.
"Änike, zajdi za nějakou služebnou, ať přinese do nejlepšího pokoje pro hosty mnoho jídla."
Änike se okamžitě někam rozběhne.
Já poděkuji.
"Vždyť jsi zachránila moji dceru, tohle oproti tomu není nic."
Došli jsme do pokoje pro hosty. Je to obrovský pokoj. Napravo od dveří je manželská postel s nebesy vínové barvy. Povlečení, potah židle a křesel a závěsy na okně byli stejné barvy. Dále tam je velká skříň, komoda, noční stolky, toaletní stolek s židlí a stolek se dvěma křesly. Všechno dřevo je z ořechu alského {australského}.
Když jsem si šla lehnou, přiběhla Änike.
Änike zdělila, že jídlo zde bude každou chvíli.
"Děkuji."
"Není zač."
Änike si chtěla jít sednout na křeslo, ale její maminka jí zadržela.
"Nech... Watearth odpočinout."
Já byla docela unavená, tak jsem nic nenamítala. Obě opustily pokoj. Zavřela jsem oči. Téměř okamžitě se ozvalo zaklepání.
"Dále!"
Dovnitř vstoupila mladá služebná, nesoucí podnos s jídlem a pitím. Opřela jsem se o čelo postele a služka mi přinesla podnos až pod nos.
"Děkuji."
Služka se usmála a řekla: "Je to moje práce."
"Nechceš taky něco? Já to všechno nesním."
"Ne, děkuji, slečno."
"Říkej mi Watearth. A jak se jmenuješ ty?"
"Soňa."
"Můžeš odejít, Soňo."
"Když budete něco potřebovat, stačí zazvonit." A ukázala na šňůru zavěšenou vedle postele u mé hlavy.
"Děkuji."
Potom Soňa odešla.
Prohlídla jsem si, co mi Soňa přinesla. Spoustu ovoce, například banány, kiwi a jablka. Dále zde je několik krajíců chleba a rohlíky. K tomu si mohu dát dva druhy sýru a šunku. Chvíli jsem přemýšlela, co si dát a nakonec jsem se rozhodla vzít si chleba se sýrem. Snědla jsem jeden a ještě si vzala dva banány a trochu hroznového vína.
Když jsem dojedla, odložila jsem tác na noční stolek, na který se nevešel, takže přečníval. Znovu jsem zavřela oči a téměř okamžitě usnula.
Probudilo mě zaťukání na dveře.
"Vstupte!"
Do pokoje vešla královna s nějakým starším mužem nesoucí brašnu a Soňou.
Královna oznámí: "Watearth, tohle je doktor. Přišel se na tebe podívat."
"Dobrý den."
"Dobrý. Slyšel jsem, že máš zraněnou hlavu." Mezitím přistoupil k posteli a já si sedla.
"Ano, na temeni hlavy."
To již doktor také zaznamenal, tak pokýval hlavou.
Doktor směrem k Soně: "Přines vodu na omytí."
Soňa okamžitě odešla.
"Co tě ještě trápí?"
"Je mi na zvracení a bolí mě ruce."
"Podívej se nahoru."
Poslechla jsem.
"Nějaká změna?"
"Ano, točí se mi hlava."
"Víš, jak dlouho, jsi byla v bezvědomí?"
"Nevím. Nic si z doby před probuzením nepamatuji."
"Aha... Závrať, nauzea, ztráta paměti a poranění hlavy, to jsou známkami otřesu mozku. Měla by jsi minimálně týden odpočívat na lůžku."
"Vrátí se mi paměť?"
"To ti nikdo s určitostí neřekne. Ale většinou se paměť vrátí."
Ulevilo se mi.
Za chvíli přišla Soňa s -vaničkou- a na ruce měla utěrku.
"Umyj ji tu krev na hlavě."
Soňa vzala utěrku a namočila ji do vody. Nato mi začala umývat hlavu. Když byla hotová, ustoupila stranou a doktor se mi podíval na to zranění. Pokud se nějak zatvářil, tak jsem to neviděla, neboť jsem měla skloněnou hlavu. Když jsem se na doktora podívala, měl neutrální výraz v obličeji. “Kdyby to bylo v pořádku, tak by přeci něco řekl... Nebo ne?” napadlo mě.
Doktor otevřel svoji brašnu a vyndal z ní obvaz ze speciální pavučiny a nějakou rostlinu. Z té vymačkal kapalinu na obvaz. Tím mi obvázal zranění.
“A co jsi říkala, že tě ještě bolí?” zeptal se doktor
“Ruce. Nejspíš kosti.”
“A kde přesně?”
“Od dlaní, na kterých mám odřeniny až po lokty.”
Doktor si prohlédl mé ruce. Zmáčkl loketní kost.
“Bolí to?”
Odpovím kladně.
Doktor zavřel brašnu a podává mi ji se slovy, abych ji vzala. Je docela těžká.
“Bolí tě to teď víc?”
“Ano.”
“Můžeš to položit. Kde jsi se probudila? Můžeš to místo popsat?”
“Probudila jsem se na výčnělku ze skály, asi 7 metrů od vrcholu.”
“Zajímavé….. Nejspíše jsi spadla na natažené ruce a potom na hlavu. U této situace bych očekával, že budeš mít ruce zlomené, ale ty je nemáš… Nejspíš máš tvrdé kosti. Jinak si to nedovedu představit. Ale je mi záhadou, jak jsi mohla padat vzhůru nohama…”
Na to jsem neznala odpověď.
Minutu bylo ticho.
Doktor ho přerušil první: "Co se týče tvých ruk... neměla by jsi je moc zatěžovat. Neměla by jsi nosit nic těžkého. A to do té doby, dokud tě budou bolet. Pokud nemáš nic na srdci, tak bych s dovolením odešel."
Pouze jsem zavrtěla skloněnou hlavou. Pořád mi hlavu zaneprazdňovala myšlenka, jak je možné, že jsem padala hlavou dolů. Nenapadalo mě žádné možné vysvětlení.
Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že jsem v místnosti již sama. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Pořád se mi v hlavě ale ozývala doktorovy věty: "Nejspíše jsi spadla na ruce a potom na hlavu... Ale je mi záhadou, jak jsi mohla padat vzhůru nohama...". Po dlouhé době jsem konečně usnula.
