Stála jsem na louce, když v tom ke mně někdo zezadu potichu přistoupil a dal mi přes ústa a nos kus mokré látky a druhou rukou mě chytil za jednu ruku. Volnou rukou, jsem se snažila sundat ze svých úst cizí ruku, ale nešlo mi to. Byla to mužská ruka a byla zákonitě silnější. Po chvíli mě napadlo podkopnout mu nohy. Už už jsem se dotkla jeho nohy, ale neměla jsem již dost sil na podkopnutí. Rychle jsem usínala.
Probudila jsem se na posteli. Otevřela jsem vyděšeně oči. V místnosti je tma. Sednu si a rozhlížím se. Vlevo ode mě je noční stolek. Naproti vidím skříň a vpravo od nich dveře. Okamžitě se k nim vrhnu. Trochu mě překvapí, že nejsou zamčené. Neváhám a vyjdu z pokoje.
Ocitnu se v dlouhé chodbě. Vydám se doleva. Míjím několik dveří, až dojdu ke schodištím. Jdu po schodišti vedoucí dolů. Připadá mi to tu nějaké povědomé. Zahnu do levé chodby. Dostanu se do velké místnosti. Vpravo vidím velké dveře. Nejspíš vchodové. Ihned k nim běžím. Pomalu je otevřu. Ovane mě studený vánek. "Jsem venku." napadne mě.
Když vyjdu ven, zjistím, že ještě nemám vyhráno. Asi 15 metrů ode mne se tyčí vysoká hradba. Rozhlédnu se a jen pár metrů ode mne uvidím se blížit strážného s loučí. Jsem úplně paralizovaná strachem. Nejradši bych utíkala od kud jsem přišla. Nejde to. Muž je už dva metry ode mne, když se zastaví a posvítí mi loučí do obličeje.
Muž se zeptal: "Vy jste Watearth, že?"
Já jen stěží pokývám hlavou.
"Co zde děláte? Proč nespíte?"
Najednou mi to dojde! "To byl jen sen! Stále jsem u Äničiných rodičů na hradě! Ale ten sen byl tak živí. Jako by to nebyl sen. Ale sen to naštěstí byl. Nebo ne?"
"No... já... Není to jedno? Půjdu si zase lehnout."
"Kvůli mně nemusíte. Jestli se chcete projít venku, klidně můžete. Ale za hradby nechoďte, stejnak jsou zavřené na závoru."
"To je dobrý. Ta krátká procházka mi pomohla. Stejnak mám být dle doktorových slov v posteli." Lež to nebyla - pomohlo mi to zjistit, že jsem v bezpečí.
"Tak dobrou noc."
"Děkuji. A já přeji příjemnou hlídku."
Muž se usmál a šel si po svých. Neboli šel znovu hlídat vně hradeb.
Vstoupila jsem do hradu a chvíli přemýšlela, kudy jsem přišla. Potom jsem zahnula doleva. Za chvíli jsem skutečně přišla ke známému schodišti. Když jsem je vyšla, zarazila jsem se. Vždyť si nepamatuji, které dveře jsou od mého pokoje! A nyní si ani nejsem jistá, jestli mám zahnout doleva, nebo doprava! Chvíli jsem se rozhlížela na obě strany. Potom jsem uslyšela kroky po schodech. Někdo šel z vyššího patra. Podívala jsem se za tou osobou a uviděla krále se svícnem. Udělala jsem pukrle.
"Vaše Veličenstvo."
"Watearth. Proč nejsi v pokoji?" optal se.
"Mám tam namířeno, ale zapomněla jsem, kudy jsem přišla a ani, které dveře patří k pokoji, kde jste mne ubytovali."
Král řekl, že mě tam zavede. Já mu vřele poděkovala.
Lehla jsem si do postele, ale oči nechala otevřené. Dokola jsem přemýšlela o tom snu. “Byl to sen?... Nebo to byla vzpomínka? Pokud to byl pouze sen, proč se mi zdálo zrovna to, že mě někdo unesl? Má to něco společného s tím, kde jsem se probudila? Nebo jsem se dřív bála únosu a proto se mi to zdálo?”
Ještě dlouho jsem o tom přemýšlela, než se mi podařilo usnout.