liána roste směrem dolů. Když se dotýkala země, stáhla jsem ruku. Liánu, kterou jsem měla na sobě jsem sundala, došlo mi, že když nějakou budu potřebovat, vytvořím si ji sama. Novou liánu jsem si obvázala kolem pasu. "A teď zkusím ještě něco.", napadlo mě. Znovu jsem natáhla ruku nad sebe a snažila se, aby se liána zkracovala a tak mě dostala na vrchol sráze. A plán fungoval! Liána se rychle zkracovala a když jsem zaregistrovala, že se blížím k úrovni vrcholu sráze, stáhla jsem ruku dolů. Ale co teď? I když jsem dostatečně vysoko, jsem několik metrů od okraje sráze! Hlavou mi bleskl nápad. Natáhla jsem ruku směrem k okraji sráze a snažila se vytvořit tlustý kořen, který by dosahoval až ke mně. Nepodařilo se. Zkusila jsem to po druhé. Zase nic. Už jsem ztrácela naději, ale ještě jednou jsem to zkusila. A konečně se to povedlo! Nejistě jsem si stoupla na konec kořene. Mírně se prohl, ale držel. Odvázala jsem od sebe liánu a nejistě šla směr pevnina. Srdce mi tlouklo jako o závod.
Konečně jsem se dostala oběma nohami na pevnou zem. Oddychla jsem si. Až teď mi došlo, že jsem mohla nechat liánu znovu trochu povyrůst a nechat si ji obvázanou kolem pasu jako pojistku, kdyby to ten kořen nevydržel a praskl. Tak příště. Tedy, doufám, že další příště nebude.
Chvíli jsem opět odpočívala a potom se vydala na cestu.
