Byla jsem zoufalá. V duchu jsem si řekla: "Hoďte mi sem někdo provaz, nebo liánu, prosím!"
Najednou jsem uviděla, jak dolů dopadá liána.
Pomalu jsem vstala a okamžitě se k ní vydala. Udělala jsem dva malé nejisté kroky a byla jsem kousek od skály. Skalní výběžek nemá ani 3 metry ke skále. Obvázala jsem si konec liány kolem pasu a snažila se vylézt nahoru. Až nyní jsem zjistila, že mám dlaně hodně odřené a zašpiněné. Lezla jsem tím způsobem, že jsem rukami držela liánu a nohami se opírala o skálu. V krvi mi nejspíš koloval adrenalin a tak jsem už necítila bolest hlavy. Nahoru ani dolů jsem se radši nekoukala, aby se mi nezatočila hlava. Pomalu a nejistě jsem lezla k vrcholu. Konečně jsem vylezla a drápala se na kraj skály. Čekala jsem, že mi alespoň teď někdo pomůže. Spletla jsem se.
Udýchaná ležím v trávě. Po pár sekundách zvednu unaveně hlavu a rozhlížím se okolo. Nikde nikdo. Jenom o několik metrů dál prales. Zase mě začíná bolet hlava a je mi na zvracení. K tomu teď cítím, že mě bolí ruce. Ale ne tak, jak by se mohlo čekat od lezení. Nebolely mě svaly, spíše kosti. A to docela hodně.
Pomalu si sednu a volám "Halóó!! Je tady někdo!?" Žádná odpověď. Chvilku jen tak sedím a pak mě napadle, že bych si mohla vzít tu liánu sebou a tak se kouknu k nejbližšímu stromu s očekáváním, že k němu bude přivázán druhý konec liány. Není. Ohlédnu se kolem a zjistím, že nikde jinde na zemi liána neleží. Jenom na kraji skály ta část, která je mi přivázána k pasu. Tahám za konec přivázaný mi k tělu a postupně vytahuji liánu z propasti {nebo jak to napsat}. Po chvíli už je nahoře a nejde tahat dál. Očima následuji kam ten druhý konec vede a ztuhnu v úžasu! Ten konec vychází ze zatravněného okraje skály! Chvíli na to koukám. Když se konečně vzpamatuji, dojde mi, že patřím k felům. Odváži liánu ze svého pasu a vstanu. Snažím se vytáhnout druhý konec liány ze země. Neúspěšně. Tak nic.
Než se vydám na cestu, ještě se kouknu, zda u sebe něco mám. V kapsách šatů nic nemám, ale uvědomím si, že když jsem lezla po stěně skály, tak jsem uviděla, že mám něco připoutáno k noze. Vyhrnu si šaty a s překvapením zjišťuji, že to je pochva a v ní je dýka. Vytáhnu ji a zkusím s ní uříznout liánu co nejblíž k zemi. Jde to celkem bez obtíží. Vidím, jak zbytek liány zaleze do země a nic nenapovídá tomu, že by tam kdy byla. Vrátím dýku do pochvy. Smotám liánu a přehodím přes hlavu {tak jak se nese lano - položené na jednom rameni, jde směrem k hlavě a dolů do podpaží druhé ruky a potom zase nahoru k rameni první ruky}.
I když mě stále bolí hlava a je mi na zvracení, vydávám se pomalým tempem na cestu.
