K.25 Výslech

Probouzím se na něčem studeném. Bolí mě hlava a je mi špatně od žaludku. Tak špatně mi snad ještě nebylo. Otevřu oči. Ležím na podlaze. Okolo mě je nějaká zvláštní klec. Posadím se. Na chvíli se mi zatočí hlava. Když přestane, začnu si prohlížet klec. Je ze zvláštního modrého kovu, který vydává mírné světlo téže barvy. Tvar klece není čtverec. Má tvar oválu. Průměr klece jsou asi 4 metry a výška 3. Nikde nevidím dveře. Zadívám se mimo své vězení. Vidím, že jsem ve velké, mírně osvětlené místnosti, ve které jsou další klece. Všechny mají modrou barvu. Dál se nedokážu soustředit. Tak mi je zle.

Chci si lehnout, když v tom uslyším hluk. Podívám se tím směrem. Jsou tam otevřené vrata, kterými proniká dovnitř více světla. Východ je vysoký asi 3 metry a široký 2. Do místnosti vstoupil jednorožec. Zase se mi rozbušilo srdce. Už mi není zle. Nejspíše díky adrenalinu. Jednorožec přišel k mé kleci a namířil na ni svůj roh, který se bíle rozzářil. Klec se zmenšila na průměr 2 metry. Potom se začala pohybovat směrem k východu. Klec měla svou vlastní podlahu, takže jsem nemusela chodit. Jednorožec jde za klecí, mající stále rozzářený roh upřený na ni.

Jedu v kleci chodbou se stoupající podlahou. Když vystoupám úplně nahoru, napojí se chodba na jinou. Klec zahne nalevo. Stěny zde vypadají mnohem hezčí než tam dole. Dole byly z obyčejného, šedého kamene. Zde jsou ze světle fialového. Ještě chvíli jede klec chodbou. Pak se zastaví před dveřmi, před kterými stojí dva jednorožci opět s šupinami namísto srsti. Mohutné dveře se otevřou. Vstupujeme do nádherného sálu. Moc si ho ale neprohlížím.

"Jméno podzemní říše. A od teď se tu ptám jenom já... Takže, kdo jsi a proč tu jsi? A ještě malé upozornění. Klec, ve které jsi, pozná, když bytost v ní uvězněná nemluví pravdu. Tehdy se rozzáří rudou barvou. Takže laskavě mluv pravdu. A postav se, když s tebou mluvím."
Pomalu se zvednu. Doufám, že se mi opět nezatočí hlava a já znovu neztratím vědomí.
Nevím, zda o té kleci říká pravdu, tak odpovím "Jmenuji se Tess."
Klec změní na chvili barvu na růžovou. Všichni jednorožci v místnosti se tomu diví.
"Jak tvoje jméno může být za určitých podmínek pravdivá a za jiných lživá informace? Feline, ty jsi studoval tajemství tohoto kovu. Co to může znamenat?"
"V tom Vám nepomohu, Vaše Veličenstvo. Je to tak, jak jste řekl - na růžovou barvu se kov změní, pokud je zdělená informace za určitých podmínek pravdivá a za jiných lživá. Nic víc o tom nevím."
"Tak dobře, Tess, nebo jak se jmenuješ. Odpověz na moji druhou otázku. Proč jsi sem přišla."
"Protože se bojím o svůj život."
"Proč?"
"Musím odpovídat?"
"Ano! Nedával jsem ti na výběr."
Povzdechnu si a koukám do země.
"Froned, můj vzdálený příbuzný prahne po moci mého otce. Chce se zbavit jak jeho, tak mé matky a mě."
"Proč jsi se rozhodla schovat sem?" zeptá se již mírnějším hlasem.
"Nevěděla jsem, kam jinam se mohu schovat."
Klec zazářila žlutě. Podivím se tomu.

“Nepamatuješ si, že tě napadlo další místo, kam se schovat? Když se klec rozzáří žlutě, znamená to, že si nepamatuješ, že to, cos řekla, tak není.”
"Co? Aha... napadlo mě, kam se mohu schovat, ale to by bylo moc daleko. Než bych se tam dostala, mohl by mě najít."
"Copak je tak mocný?"
"Ano."
"Kdo je tvůj otec?"
Na to se mi nechce odpovídat. Mám důvod, proč tak mlžím.
"Odpověz."
Mlčím. Za chvíli se klec se mnou zatřese, že se sotva udržím na nohou. Otřes nebyl tak silný, ale já jsem tak slabá. Nevím, co mám teď dělat. Jak zareaguje, když mu povím pravdu? A co udělá, když budu mlčet? Obojí ve mne vyvolává paniku. Začnu brečet.
"Nemusíš se bát. Jenom řekni pravdu."
Podívám se mu do oči a odpovím, že je císař. Se strachem čekám, co bude dál.
"Pusť ji, Were!" řekne panovník jednorožců.
Mříž se najednou zvedne.
Jsem volná!
"Něco ti povím, Tess. Většině felům, kteří se dostahou do Fanlifä, podám po výslechu bylinu, která způsobí, že si myslí, že se jim o Fanlifä jen zdálo. Nato je vyvedeme z naší říše."
"Prosím, nechte mě zde! Jinak mě Froned určitě najde a zabije!"
"Kdybys mě nechala domluvit, řekl bych, že u tebe udělám výjimku."
Uleví se mi. Protože toho napětí bylo příliš a já jsem vyčerpaná z hladu a žízně, neboť jsem se před 'jeskyní smradu a krásy' nenapila, podlomí se mi kolena a já se sesouvám k zemi. Nějaká neviditelná síla mě zachytí a pomáhá mi držet mě na nohou. Jako by mě někdo podpíral.
"Co ti je, Tess?!"
"Hlad." na více nemám sílu.
"Nachystejte ji jídlo! Feline, odnes ji do pokoje pro hosty."