Sedím opřená o strom. Zase jsem sama. Aby toho nebylo málo, nemám ani koně. Přemýšlím, kam bych šla.
"Vždyť ani Rotr, který to tu zná, nevěděl, kam se vydat. Což potom já, která si skoro nic nepamatuji? Jedině... jedině, že bych zkusila, zda podzemní říše skutečně existuje a pokusila se tam ukrýt. Pokud to je ovšem mýtus - raději o této možnosti nebudu neuvažovat."
Vydám se tedy pěšky na sever. Sebou beru jenom dvě čutory. Trvá mi den, než dorazím na začátek té zvláštní krajiny. Cestou jsem se několikrát schovávala před fely. Kdo ví, zda se velkovévodovi nějak nepodařilo rozšířit informaci o mém vzhledu a není po mne vyhlášeno pátrání.
Moc jsem celou dobu nejedla, jen bobule, které se mi podařilo nalézt, takže jsem docela vysílená. Celkem jsem tedy nejedla dva dny. Přesto se dám do pátrání po možném tajném vchodě. Prohlížím stromy, které mají jiný kmen, než většina místních stromů. Dívám se do stromu s kmenem, jakoby úkrytem. Zkoumám trávu, zda neskrývá poklop. Dívám se do jeskyní, které ozařují květiny, připomínající svým vzhledem drahokami. Přičichávám ke kytkám, které jsou jediné svého druhu. Nic se neděje, jen se mi z některých točí chvíli hlava. Nenacházím ani žádný vchod.
Už jsem prohledala asi vše, čím bych se mohla dostat do tajemné země. Dojdu k závěru, že je to asi přece jen mýtus. Chce se mi plakat, neboť nevím, kam se mohu dobře schovat před velkovévodou Fronedem.
Znenadání v dálce uslyším mnoho nohou a kopyt. To bude určitě Fronedova armáda! Musím se rychle schovat!
Běžím opačným směrem, než slyším hluk. Zastavím se u jediné jeskyně, kterou jsem vynechala při hledání bájného vchodu, neboť se z ní line obrovský zápach. Není ani osvětlena drahokamovými květinami, jako ostatní. Potřebuji si nutně odpočinout. Mám strašný hlad a žízeň, neboť mi došla voda. Chce se mi spát. Vytvořím si tedy vodu do čutory. Vysílí mě to ještě víc. Zase slyším armádu. Je slyšet víc a víc. Stojím několik metrů od vchodu do jeskyně a začíná mi být z toho puchu špatně. Podívám se za rámusem. Už jsou nadohled. Nad nimi je větrný mrak. Nejspíše Gorp.
Nemám na výběr. Jestli nechci, aby mě zpozorovali, musím se do té jeskyně schovat. Zhluboka se nadechnu a vejdu. Je tam obrovská tma. Jdu čím dál hlouběji. Po pár metrech se musím nadechnout. S překvapením zjišťuji, že ten smrad není o mnoho horší, než pár metrů od vchodu do něj. Zastavím se a podívám se k východu. Je zde taková tma, že sluneční světlo, které jde z vchodu, není téměř vidět. Venku zaslechnu nějaký hluk. Polekám se a opatrně postupuji ještě hlouběji do jeskyně. Rukami se snažím kontrolovat, zda nenarazím na stěnu a nohy opatrně pokládám na zem, pro případ, že by přede mnou byla propast. Ujdu pár malých kroků a najednou si uvědomím, že zde již není téměř nesnesitelný smrad, ale překrásná vůně. Udělám ještě jeden krok a z čista jasna se přede mnou objeví osvětlená jeskynní síň.
V síni jsou ještě krásnější drahomamové květiny, než ty v předchozích jeskyních. Několik metrů přede mnou je jezírko, hrající všemi barvami duhy. Vypadá to, že pod vodou je sluneční světlo. Úplně mě to uchvátilo. Zapomínám na důvod, proč zde jsem. Pomalu se přibližuji k jezírku. Dotknu se jeho vody. Je příjemně teplá.
"Co je asi tam, odkud stoupá to sluneční světlo?"
Vstoupím do vody, nadechnu se a plavu směrem ke světlu v jezírku. Plavu čím dál níž směrem za světlem. Doplavu na dno. Dotknu se ho. A najednou, místo, abych byla ve vodě, ocitám se na suché zemi. Nevím, čim to je, ale nejsem mokrá. Vstanu, neboť ležím na zemi. Rozhlédnu se po okolí. Jsem zase v nějaké jeskyni.
"Že bych přišla na nějaké tajné místo?"
Tentokrát v jeskyni jsou nějaké křišťály a východ, tak se vydám směrem k němu. Ještě se otočím. Něco mě nutí se podívat na strop. Podívám se a místo stropu spatřím duhovou vodu, která, jako by se vznášela přes dva metry nad zemí. Chvíli to nechápavě pozoruji. Potom jdu pryč z jeskyně.
Když vyjdu z jeskyně, vidím, že venku je stejně zvláštní rostlinstvo, jako v okolí 'jeskyně smradu a krásy' jak jsem si ji pojmenovala. Když vyjdu, spatřím pár metrů před sebou dva jednorožce. Ti, když mne spatří, utečou.
"Asi už mám z hladu halucinace."
Protože se opět dostaví slabost, posadím se do hedvábně měkké trávy a opřu se o strom. Za pár minut uvidím, jak se ke mně přibližují jiní dva jednorožci z místa, kde zmizeli ti první. Vstanu a prohlížím si je. Tito jednorožci mají tělo pokryté hnědými šupinami, místo srsti. Oči i roh mají ohnivé barvy. Pomalu se ke mně přibližují s rohem namířeným na mě. Nechápavě to pozoruji.
"Že by to nebyly halucinace? Že by to byla skutečnost? Dostala jsem se snad do podzemní říše?"
S překvapením zjistím, že napravo i nalevo ode mne se objevili další jednorožci. Ti mají tentokrát roh a oči šedé barvy, jakoby barvy větru. I oni jdou tak, že jejich rohy směřují na mě. Podívám se zpátky na jednorožce s ohnivými rysy. Před jejich rohy se najednou začne objevovat oheň. Leknu se toho a udělám krok na zpět. Narazím na strom, o který jsem se předtím opírala. Kouknu se doleva. Jednorožec s šedým rohem začne vytvářet před svým rohem malí větrný vír. Kouknu doprava. I tento jednorožec vytváří vír.
Čím dál, tím víc se mě zmocňuje úzkost. Teď bych si spíš přála, aby to byly halucinace. Nebo třeba zlí sen, ze kterého se probudím. Dýchám čim dál rychleji. Hodně se mi točí hlava. Zatmí se mi před očima. Poslední, co vnímám, je zařžhání koně.