Dlouho jedeme rychle. Potom zpomalíme a začneme si povídat. Zdělí mi, že jedeme na zámek. Jsem nadšená. Konečně uvidím své rodiče. A ne jen na obrázku!

Potom se dovídám například, to že Otyr je o dva roky starší než já a že ten kůň, na kterém s Otyrem jedeme, je můj. Já jim na oplátku prozradím, že jsem si to myslela, neboť si ho pamatuji ze vzpomínky. Až nyní jsem si uvědomila, že mám na Rotra tři vzpomínky. První, když mi oznámil, že má pro mě koně, v druhé, mě učil ho osedlat a v třetí mě učil rozdělávat oheň. Hned jsem jim to oznámila.
"A nějakou vzpomínku se mnou máš? Když nepočítám tu, v které tě "napadnu" ohněm."
Všichni se tomu zasměje.
"Je mi líto. Nic jiného se mi s tebou nevybavilo. Snad později."

Vjedeme do překrásné krajiny, o které se psalo ve staré knize. Je zde spousta překrásných květin a stromů, jako z jiného světa. Stromy nemají své listy zelené, ale žluté a růžové. Květiny mají neobyčejné tvary. Je zde třeba jedna, která roste do tvaru pravidelného šestiúhelníku.
"V té knize, kterou mám v truhle, jsem se dočetla, že na tomto místě se možná ukrývá vchod do podzemní země. Co si o tom myslíte?"
Otyr odpoví, že o tom nic neví.
"Já si nemyslím, že by to byla pravda. Tohle je již hodně stará historka. Kdyby to byla pravda, tak by se do té země běžně cestovalo. O této bájné zemi ví převážně jen ti, kdo mají urozený původ. Asi nejvíce informací o ní mají členové císařského rodu."
"A jak to víš?"
"Pamatuješ? Byl jsem vysokým úředníkem Jeho císařského Veličenstva."
"To mi nedošlo."
Otyr se optá, jak došlo k tomu, že se to dozvěděl i on.
"Je tady něco, co jsem ti zatajil, Otyre. Moji rodiče, tví prarodiče, sice nebyli urozeného rodu, ale když mi bylo 12 let, můj táta zemřel. Moje maminka si o dva roky později vzala vévodu, který si mne adoptoval. Bral mě, jako vlastního a tak mi vzdělil například toto. Měl jsem ho rád, i když spíše jako kamaráda, než otce. Od 14 let jsem se učil etiketě, ale nezapomínal jsem na svůj původ a rád jsem chodil mezi neurozené. Díky tomu jsem nezapomněl nic z toho, co jsem se jako dítě naučil a uměl se chovat jak jako syn vévody, tak jako vesničan. Vévoda, jmenuje se Zideo, často chodil na císařský dvůr, neboť se znal s císařem, otcem císaře Kömera [kómera]. Díky tomu jsem se s Kömerem skamarádil. Ten mě po své korunovaci jmenoval nejvyšším hofmistrem. Zideo nemá vlastní děti a tak jsem jeho jediným dědicem já."
"Proč jsi mi to tajil? A maminka je urozeného rodu?"
"Maminka není urozeného původu. A tajili jsme ti to s maminkou proto, aby jsi si snad neřekl, že chceš být u Zidea. Tím by jsi mohl ohrozit plán na ochranu Anavet. Chystali jsme se ti to říct, ale zrovna v ten den zmizela Anavet. Však víš, že jsme ji potom oba několik dní hledali každý jinde. A pak jsem myslel jen na to, jestli je v pořádku."
"Jak to, že Zideo nebydlí na hradě?"
"On bydlí na hradě, jenom když ho jdeme navštívit, tak se vydává za měšťana."
"Takže ta stará vzpomínka z doby, kdy mi bylo asi 5, že jsem na hradě je z hradu Zidea?"
"Asi ano. Byl jsi potom už jenom na zámku, takže pokud se ti to neplete..."
"Neplete. Na zámek mám jiné vzpomínky."