Stála jsem na louce, když v tom ke mně někdo zezadu potichu přistoupil a dal mi na ústa kus látky namočenou ve vývaru ze spělky rychlé {vývar z této rostliny během pár sekund uspí jakéhokoliv tvora} a druhou rukou mě chytil za jednu moji ruku. Volnou rukou, jsem se snažila sundat ze svých úst cizí ruku, ale nešlo mi to. Byla to mužská ruka a byla zákonitě silnější. Po chvíli mě napadlo podkopnout mu nohy. Už už jsem se dotkla jeho nohy, ale neměla jsem již dost sil na podkopnutí. Rychle jsem usínala.

Když jsem se pomalu probouzela, cítím všude kolem sebe silný vítr. Vycítím, že mě někdo má přehozenou přes rameno a drží mě za záda. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsme vysoko nad zemí, mezi oblaky. Snažila jsem se použít svoji sílu, abych se vymanila z jeho sevření, ale jako kdybych žádné umění neovládala. Asi do mě nějak dostal stoměn {nápoj z bylinek, který dočasně způsobí, že fel nemůže použít žádné umění}. Napadlo mě, že se zkusím vymanit nějak jinak, ale hned nato jsem si uvědomila, že dokud jsme vysoko nad zemí, byla by to sebevražda. Tak jsem čekala. Čekala jsem až si usmyslí, že přistaneme. Stalo se tomu tak asi za 10 minut.

Letěl dolů nejdřív rychle a když jsme byli pár metrů nad zemí, rychle zpomalil. Celou dobu jsem cítila nápor na žaludek a teď se mi z toho prudkého zpomalení udělalo zle. Již kousek za námi byl prales. Musel se mnou letět nejméně 2.000 kilometrů, když jsme u pralesa. Když jsme byli již metr nad zemí, začala jsem mu bouchat do zad a kopat nohama. Když se dotkl nohama země, zvedl mě a postavil na zem.

Podívala jsem se tomu muži do obličeje. Byl to Gorp. Byla jsem omámená nevolností od žaludku a tím, koho před sebou vidím. Na nic jsem se nezmohla.
Gorp: "Řekni životu sbohem, princezno." Ve stejnou chvíli na mě seslal vítr. Ucítila jsem nápor na hruď, až mě ten vítr převalil dozadu a já padala z útesu hlavou dolů. Čas jakoby se zpomalil. Zkusila jsem, zda již nevyprchal účinek stoměnu. Nevyprchal. Padala jsem dál. Měla jsem natažené ruce směrem dolů. Slyšela jsem, že Gorp již znovu letí pryč. Pár metrů pod sebou vidím výběžek ze skály. Svitla ve mně jiskřička naděje. Ruce jsem připravila na náraz. Padala jsem stále níž. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem ucítila bolest v rukou. Ruce se mi podlomili a já ucítila omračující bolest na hlavě.

Probudím se, celá zpocená. To není sen! To je určitě to, co se stalo, před tím, než jsem ztratila paměť! Otevřou se dveře a v nich někdo stojí. To mě vyděsí ještě víc.

"Jsi v pořádku, Anavet? Slyšel jsem výkřik."
Je to Otyr. Asi jsem ze spaní vykřikla. Je to možné.
"Zdál se mi oškliví sen. Nebo nejspíš vzpomínka."
"Co obsahovala?"
"Zapomněla jsem vám říct, že se mi dvakrát, tedy nyní již třikrát zdál reálný sen. Postupně byl delší a delší a nyní je nejspíš již kompletní."
Sedla jsem si na posteli a začala vyprávět, co se mi zdálo.

Když jsem sen dořekla, Otyr řekl, že to okamžitě musí říct svým rodičům a ihned vyšel z pokoje a běžel po schodech dolů.

Za chvíli opět přišel.
"Oblékni se a zbal si věci. Musíme okamžitě odejít."
"Proč? Vždyť je ještě noc."
"Už začíná svítat."
To jsem nezaregistrovala. "A proč, copak tady nejsem v bezpečí?"
"Nejsi. Gorp ví, kde bydlíš. Jen dřív nevěděl, kdo jsi. Teď, když to ví-"
"Chápu, nemusíš pokračovat."

Otyr odešel. Když zavřel dveře, rychle jsem se převlékla do oblečení ze skříně, vzala si z úkrytu truhlu a dala ho do nevybalené brašny. Z druhého úkrytu vezmu klíč. Vytvořím tenkou liánu a dám na ni klíč. Liánu si potom uvážu kolem krku. Prohlížím si rychle skříň a noční stolek, zda tam není něco užitečného. Našla jsem další knihu. Neprohlížím si ji a hned ji zabaluji. Co kdyby v ní bylo také něco důležitého? Už to bude asi vše. Vyjdu s brašnou z pokoje.

Za dvě minuty se otevřou dveře z druhého pokoje. Vyjde z ní Otyr.
"Už jsi sbalená?"
"Ano. Včera jsem nic nestihla vybalit."
"Dobře, pojďme dolů."
Sešli jsme schody a vešli do kuchyně. Tam Mel vyndává jídlo.
"Už jste hotoví? Tak se ještě na chvíli posaďte."
Sedli jsme si a oba sledujeme Mel.
"Já s vámi nepůjdu. Nebude to tak podezřelé." říká Mel při přípravě jídla.
Sotva to dořekne, přijde Rotr.

"Máte vše potřebné?" zeptá se Rotr.
"Já mám vše, včera jsem si nestačila vybalit. A truhlu jsem si přibalila."
"Já mám také vše, co máme nacvičeno, že v případě úprku mám mít."
"Dobře. Ale radši to zkontroluju."
"Tati." řekne otráveně Otyr.
"Já ti věřím, že máš vše, ale radši to zkontroluju."
Rotr zkontroloval Otyrův ruksak. Potom přitakal, že má vše.

"Jídlo už máte přichystané."
"Děkujeme." řekneme všichni současně.
"Hlavně buďte opatrní. Šťastnou cestu." řekne Mel a postupně nás všechny obejme.
Nechám je se ještě rozloučit soukromě a jdu přichystat koně. Přišla jsem do stodoly a tam byli tři koně.

"To mi neřekli, že také mají koně. Přichystám je tedy všechny."
Z jednoho koně mám pocit, jako by byl rád, že mě vidí. Když dokončuji přípravy druhého koně, přijde Otyr.
"Přichystám toho posledního."
"Dobře. Díky."

Když vyjdeme ven, už tam čekají Rotr s Mel a zavazadly. Rotr i Otyr jsou opásáni meči. Jsme připraveni vyrazit na cestu.
"Ještě se někde zastavíme, než odjedeme z města." řekne Rotr.

Ve městě vedeme koně za uzdu. Jdeme druhou ulicí, když v protisměru uvidíme nějakého muže, přibližujíc se k nám. Když se přiblížíme, začne mluvit.
"Ahoj Rotre. Pokud se někam chystáte, radši to odložte, nebo jeďte jinudy, protože východně od města jsem viděl usídlené malé spící vojsko cizích vojáků. Jsou asi 10 kilometrů od města. Snad jen procházejí tudy do jiné země."
"Děkujeme, Spoune. Dáme si pozor." odpoví Rotr.
Když jde Spoun dál, zašeptá Rotr: "Počkáme, až bude pryč. Potom se budeš muset, Anavet vrátit domů. Máme tam zabudovanou tajnou chodbu, pro obdobné případy. Počkáme na tebe na konci. Otyre, my půjdeme rovnou tam. Nedá se nic dělat, nemůžeme se zdržovat."

Spoun již odešel a tak se vracím s koněm k Mel. Hlavou se mi honí nepříjemné myšlenky, jako např. Zaútočí to vojsko, které je nejspíše velkovévody na město? Dostala jsem jeho obyvatele do nebezpečí?

Dojdu k domu a zaklepu. Překvapená Mel otevře. Když spatří mne, je ještě překvapenější.
"Co se děje?"
"U města jsou usídleni nepřátelští vojáci. Viděl je nějaký Spour."
"Máš na mysli Spouna? Pojď dovnitř, Tess."

Když za námi zavřela dveře, odvádí mě do ložnice. Kůň zůstal venku.
"Tady máme vybudovaný tajný vchod. Pomoz mi odsunout tu postel."
Odsuneme postel a na jejím původním místě je v podlaze umístěn poklop. Mel ho zvedne.
"Pojď, doprovodím tě."
Vejdeme do chodby. Mel vytvořila oheň a zapálila pochodeň. Potom zavřela poklop nad námi a vedla mě chodbou. Cestou jsme míjely několik odboček.
"Jsou tu z toho důvodu, že kdyby se nepříteli podařilo zjistit, že máme tajnou chodbu, tak aby byl slepými uličkami zdržen a nenašel východ tak brzy."

Asi po půl kilometru rychlé chůze dojdeme na konec chodby. Před námi jsou schody, vedoucí k poklopu.
"Schovej se tady, Anavet." řekne Mel a ukáže na nenápadný výčnělek ve zdi.
Zmáčknu ho a stěna vedle se začne posouvat. Přede mnou se objevila malá místnost, asi 4x4 metry velká. Vejdu dovnitř a otočím se k východu. Mel zapálí pochodeň vedle mě v místnosti a odstoupí.
"Zmáčkni to samé, tentokrát zevnitř."
Zmáčknu to a zeď se zavře.

Čekám. Čekám, až se něco stane. Mezitím se rozhlédnu po místnosti. Je zde palanda, police s jídlem a sud s vodou.
"Anavet, můžeš, vzduch je čistý."
Zmáčknu opět výčnělek ve zdi a mohu zase vyjít.
"Anavet, ještě něco. Vždycky, když já, Rotr, nebo Otyr řekneme, že vzduch je čistý, tak je okolí bezpečné. Pokud bychom řekli něco jiného, třeba "Anavet, můžeš vyjít" nechoď - znamená to, že nás někdo zlý přinutil to říct… Ať to dobře dopadne."
"Mel, ty s námi nepůjdeš?"
"Tak to bude lepší. A už běž, už na tebe čekají."
Vystupuji po schodech ven.

Ocitám se v lese. Přede mnou jsou Otyr s Rotrem sedící na koních.
Jdu k Otyrovi a ten natáhne ruku, aby mi pomohl do sedla. Nyní můžeme vyrazit. Slunce již zcela vyšlo. Jedeme na jih.