Vstanu brzy ráno. Dám se okamžitě na cestu. Mám sice hlad, ale nemám co k jídlu.

Jdu po okraji lesa. Za půl hodiny uvidím město. Zamířím do něj. Koupím si tam zásobu jídla. Potom koupím koně s postrojí. Stálo mě to 80 zlatých. Není tak drahý, jako fríský kůň, kterého jsem dostala od krále. Také kupuji křesadlo.

Potom se zeptám jedné paní, jak se dostanu do Douzu. Odpoví, že musím jít 500 kilometrů na západ. Zeptá se mě, jestli nechci koupit mapu, že její manžel by měl mít mapu tohoto panství se sousedními zeměmi. Souhlasila jsem. Mapa mě stála 1 zlaťák.

Je mi jasné, že až velkovévoda zjistí, že jsem utekla, vyhlásí po mně pátrání. Musím se tedy vyhýbat obydleným oblastem. Pokud po mně bude pátrat i Gorp ze vzduchu, bude nejlepší se zdržovat převážně v lesích.

Studuji mapu. Několik kilometrů od tohoto města je les, směřující na západ. Rozjedu se tam. Naštěstí jsem z hradu utíkala na západ, takže se nemusím vracet.

Jedu lesní cestou asi deset minut. Jedu cvalem. Najednou se přede mnou objeví větev zhruba v úrovni mé hrudi. Nestačím včas zareagovat. Spadnu na zem, div si nevyrazím dech. Klisna, když zaregistruje, že mě nemá na zádech, pomalu zastaví.
Najednou se po stranách cesty přede mnou objevili tři muži a jedna žena. Směřují směrem ke mně. Zlověstný úsměv se jim zračí v obličeji. Napřáhnu k mužům blíž ke mně ruce a snažím se vytvořit proud vody.
Po dvouch vteřinách, které mi přišly jako minuty mi z dlaní vytryskly proudy vody. Vytvořila jsem asi 8 litrů vody. Voda zasaženým mužům jen znemožnila pohyb dopředu. Snažila jsem se vytvořit další vodu, ale nešlo mi to. Stále mám natažené ruce s přáním, aby se něco stalo. Když byli muži blíž ke mně dva metry ode mne, už jsem začala stahovat ruce, když v tom mi z rukou vyrazil proti nim silný vítr, který je odmrštil na muže a ženu za nimi a pak všechny ještě o několik metrů dál.
I když v šoku z nové schopnosti, nečekám, až zareagují. Okamžitě vstanu, naskočím na koně a jedu pryč. Po chvíli se ohlédnu. Nikde je nevidím. Nevím, zda je to dobře, či nikoliv.

Jedu dál, až dorazím na okraj lesa. Když zastavím, pořádně si prohlížím okolí. Nikde nikdo. Sesednu z koně a opřu se zády o strom. Hlavou mi kolují myšlenky, zda je bezpečnější jet lesem, nebo ne.

"Loupežníci se přece nemohou vyskytovat v každém lese. Nebo ano? Je bezpečnější jet lesem, nebo ne? Co mám dělat?... A jak to, že ovládám i umění větru?... Jak to, že Rona nevěděla, že ovládám 3 umění?... Že by to zapomněla, stejně jako moje jméno? Zněla ale tak jistě, když říkala, že ovládám jen dvě umění….. To je teď jedno. Měla bych se rychle rozhodnout, kudy dál."

Nakonec jsem se rozhodla, že pokud to bude možné, tak pojedu lesem - přece jen, těch, co mě hledají je nejspíš více, než možných loupežníků.

Podívám se do mapy. Jak vidím i před sebou, mým směrem vede nějakou dobu jen louka. Po několika kilometrech však opět přechází do lesa. Nasednu tedy na koně a jedu.