Stále nevím, jak se jmenuji. Možná, že ten muž, kterého jsem potkala a rozhodovala jsem se, zda budu věřit jemu, nebo Gorpovi je opravdu můj přítel. Nebo mám možná mnoho nepřátel. Jak mohu teď někomu vůbec něco věřit? Co když mám hodně nepřátel? Jak je poznám, když stále nevím o své minulosti skoro nic?

Po delší době vjíždím do města. Tentokrát bez obav, že by mě zde někdo hledal. Nakoupila jsem si jídlo, zeptala se, zda jedu správně a jedu zase dál.

Po dvou dnech jsem jen kousek od Douzu, kam mířím. Snad mě tam znají nejen jako dítě. Zastavím se u studny, abych napojila sebe i koně. Je tam několik dalších lidí. Někteří se spolu baví. Nejprve dám vodu koni do napajedla. Potom si naberu vodu do měchu. Když se napiji, někdo se mě dotkne zezadu ramene.

“Tess, jsi to ty?”
Otočím se. Přede mnou stojí asi 50-ti letý muž.
“Tess, to jsem rád, že jsi v pořádku. Báli jsme se o tebe!” s těmito slovy mě ten muž objímá. Potom mě pustí a ptá se: “Kde jsi tak dlouho byla? Pojď, musíme jít domů. Cestou mi to povíš.”
Tázavě se na něj dívám. On si toho moc nevšímá a odvádí mě za ruku směrem k městu.

“Kdo to je? Můžu mu věřit? Co když je to někdo od Gorpa?” honí se mi hlavou.

“Tak povídej, co se stalo?” ptá se ještě víc starostlivě.

Zastavím se a dál nejdu. Muž se na mě podívá.
“Co se děje Tess?”
“Kdo jste? Poslal Vás Gorp? Nikam s Vámi nejdu!”
“Tess, co je s tebou? Nejsi nemocná?” Chce se dotknout mého čela, ale já jeho ruku odstrčím.
“Nesahejte na mě!” Nevím, kdo to je a nechci riskovat, že je to jen nějaká past od Gorpa či jeho pána. “Kdo jste?”
“Jsem přece tvůj strýc. Co je s tebou?”
“Proč bych Vám měla věřit? Nejdřív mi dokažte, že nejste Gorpův pomocník.”
“Proč bych měl být Gorpův pomocník, copak mě nepoznáváš?”
Chvilku si zkouším vybavit jeho tvář, ale bezúspěšně. “Nepoznávám. Ztratila jsem paměť.”
“To je strašné…Nevybavuješ si vůbec nic?”
“Od toho probuzení se ztracenou pamětí skoro nic.”
“A co si pamatuješ?”
Zavzpomínám. “Například to, že jsem chodila s kamarádkou z dětství do nějakého opuštěného domu.”
“Ano, to je pravda. Pořád jsi tam s tou… jak se jen jmenuje… s Ronou chodila.”
Že by mi přece jenom nelhal? Jeho hlas je mi přece jenom čím dál povědomější. Počkat, ale co když: “Možná jsem o ní říkala Gorpovi, takže to můžete vědět od něho.”
“Mohu tě tam zavést.”
“Ne! Je to v lese a tam by pro Vás bylo jednoduší mě unést. Tam by mi nikdo nepomohl.”
"A na dům, kde jsi vyrůstala si vzpomínáš?"
Přemýšlím. "Ne."
Muž si povzdychl.
Nevím co mám dělat. Mohu mu věřit?

"Ahoj Tess! To jsem rád, že jsi v pořádku!" Blíží se k nám od města nějaký mladý muž. Je mi povědomí.
"Odkud se známe?"
"Špatný vtip, Tess."
Najednou si vzpomenu, odkud ho znám - je to ten mladík ze vzpomínky, který na mě útočil ohněm!
"Nepřibližuj se!" natáhnu ruce, připravena na obranu vodou.
"Otyre, ztratila paměť."
Takže tenhle muž není můj strýc, jak říká! Odstoupím od něj několik metrů.
"Tess, co ti je? Proč se mě bojíš?" ptá se Otyr.
"Pamatuji se, jak jsi na mě jednou útočil ohněm."
"Co to.... seš si jistá, že to byl útok?"
"To má být vtip?!"
"Co když to nebyl útok, ale trénink?"
"Nesmysl! Snažíš se mě oklamat!"

"Víš co máš dělat, Vatyre."
"Jasně. Když by naše princezna nestačila zareagovat, vytvořím před ní vodní štít. Už jsme to dělali tolikrát..."
"Vatyre, neříkej mi princezno, vždyť víš, že to nemám ráda. Já nejsem princezna a tak mi tak prosím už konečně přestaň říkat."
"Jak si přeješ, princezno."
"Hele, radši mě nerozčiluj..."
"Hele, vy dva, přestaňte se tu kočkovat, ať z toho tréninku něco je."
"Máš pravdu Otyre... Jsem připravená."
Otyr na mě začne vrhat oheň. Já mu odpovídám vodou.

Vzpomínka. Zase jsem si na něco vzpomněla!
"Děje se něco, Tess?" zeptá se starostlivě starší muž.

"Tess, nechoď daleko, za chvíli bude oběd."
"Ano, Rotre. Budu nedaleko."
Jdu za Ronou. Slyšela nás.
"Vy jste ještě nejedli? Vždyť už bude jedna!"
"No, ehm, něco jsme museli zařídit."
"Aha. Tak to teď asi nepůjdeme do lesa, že?"
"To opravdu ne."

"Tess!!"
"Rotre? Ano, jsi Rotr, už si vzpomínám."
Oba si očividně oddechli.
"A na mě si také vzpomínáš?"
"Měl jsi pravdu, byl to jen trénink. Ale pořád nevím, kdo jsi."
"Tvůj bratranec, přece."
"Pojďme domů. Tam si můžeme v klidu promluvit."
"Ještě si dojdu pro koně. Nejsem zde pěšky."
Oba se diví a Otyr se zeptá: "Kde jsi na toho koně vzala peníze?"
"To je delší příběh."

"Takže se jmenuji Tess. Konečně znám své skutečné jméno!" Říkám si cestou.

Došli jsme do pěkného domu.
"Mel, přišla s námi Tess!" zakřičí ještě ve dveřích Rotr.
Přiběhne nějaká žena a okamžitě se mi vrhne kolem krku.
"Měla jsem o tebe takový strach! Co se stalo?"
"Mami, Tess ztratila paměť."
"To je nesmysl!"
"Opravdu ji ztratila, Mel."
"To je hrozné. Pojď, povídej, co se stalo."

Sedli jsme si a já začala povídat o tom, kde jsem se probudila, že jsem zachránila malou princeznu před únosem, jak se o mně potom její rodiče postarali, dali mi peníze a koně, jak jsem potkala Ronu a vzpomněla si na něco z dětství, potom o setkání s Gorpem, který řekl, že budu muset prodat koně, aby mě mohl odnést tam, kde údajně bydlím, že když jsme udělali přestávku, potkala jsem Vatyra. Vyprávěla jsem, co se dělo až do poznání Rotra.

"Nechápu, jak to, že tě chtěl tak moc Gorp přivést zpět. Je sice zlý, ale proč by tě měl chtít tak hodně někde u velkovévody, to nechápu." řekla Mela.
"Asi chtěl mít o nepřítele míň. Přece jenom, nemáme s ním přátelské vztahy." pověděl na to Rotr.

Chvilku bylo ticho. Tak jsem ho přerušila: "To je teď jedno. Povídejte teď vy něco o mně a o sobě. Jak se jmenuji, to už vím, ale jinak skoro nic."
Rotr se chopí slova: "Ano, znáš své krycí jméno, ale neznáš své skutečné jméno."
Dívám se na něj jak na mimolifäňana [mimoliféňana] {mimozemšťana}: "Co prosím?"
"Nejmenuješ se Tess, ale Anavet a jsi dcera jediného felského císaře na planetě Lifä [lifé], císaře Kömera [kómera] a císařovny Lendy."
"Asi jsem usnula a tohle se mi jen zdá... Au!! Proč mě štípeš Otyre?!"
"Chtěl jsem tě přesvědčit, že nespíš."
"Dobře, tak nespím. Tak si ze mě děláte legraci."
"Neděláme. Nejsi Watearth [votéf], Vatézie, ani Tess, ale Anavet."
"Takže já jsem..."
"Princezna." doplnil mě Otyr.
"Tak tohle musím rozdýchat." za minutu řeknu, že můžou pokračovat.
"Tvému otci, císaři, před 20-ti lety důvěryhodný zdroj řekl, že někdo - do dnes se neví kdo - má zálusk na jeho trůn. Musí to být někdo, z vašich vzdálených příbuzných, ale těch je docela hodně. Královi bylo jasné, že první, koho bude chtít ten dotyčný odstranit z cesty, jsi ty - následnice trůnu. Okamžitě mě požádal, abych tě odvedl do bezpečí. Mě napadlo, že bych tě mohl vydávat za svou neteř, která ztratila zbytek rodiny a že bychom se přestěhovali do jiného města. Císař souhlasil. Od té doby bydlíš tady, s námi. Ti, kdo tě znají jako Tess, si myslí, že ovládáš 2 umění - vodu na úrovni 5 a zem na úrovni 4. Ve skutečnosti ovládáš - stejně jako ostatní příbuzní císaře - 4 umění."
"To je tedy síla. Vím, že ovládám vodu, vítr a zem. Co je ta čtvrtá dovednost?"
"Poslední umění je oheň."
"Oheň. Hmm. A co mi můžeš říct dalšího? Jak vypadají mí rodiče? Mám sourozence? Jaké jsi měl povolání u císaře?"
"Pracoval jsem u tvého otce, jako nejvyšší hofmistr. Sourozence nemáš. A portrét svých rodičů máš dobře schovaný ve svém pokoji."
"Kde je můj pokoj?"
"Otyre, zaveď ji tam."

Otyr mě vede ke schodům vedoucí do dalšího patra. Vyjdeme po nich a ocitneme se na chodbě. Na obou stranách, jsou jedny dveře.
"Ty vlevo."
Vejdu do pokoje. Kousek od dveří po pravé straně stojí postel. Naproti mě je noční stolek. Vlevo ode mne je velká skříň a na levé stěně visí oválné zrcadlo velké asi 30x60 cm. Uprostřed pokoje je ještě židle s malým stolkem.
"Ten portrét budeš muset najít sama. Nikdo jiný neví, kde ho máš. Nechám tě tu o samotě."

Otyr zavřel dveře a já se pustila do hledání. Prohledala jsem skříň, noční stolek, postel, pod postelí a všude, kde by mohl být, ale nikde jsem ho nenašla. "Že bych ho přehlédla?" Začla jsem hledat od začátku. Nic. Začínám si myslet, že tu není. Jdu ke dveřím, když uslyším řachnutí. Podívám se pod sebe. "Že bych tu měla tajnou skrýš?" Zkusím nadzvednout prkénko, na kterém jsem před chvílí stála. A jde to!

Dám pryč tři prkýnka, která jdou oddělat. Ve vzniklé díře je truhla. Vyndám ji a prohlížím si ji. Je vytesaná z drahého dřeva lemována kovem. Zjistím, že je zamčená. Podívám se do úkrytu. Žádný klíček nevidím. Strčím tam ruku a zkouším hledat hmatem. Jediné, čeho jsem docílila, je to, že jsem si vrazila třísku do prstu.

"To nebude ono." řeknu nahlas.
Zkouším, zda v podlaze není další tajný úkryt. Už jsem zkusila celou podlahu a ani nevím proč, tak mě napadlo, zkusit zda není úkryt pod postelí.

"Bingo!"

Vytáhnu další prkno a co tam nevidím! Je tam malý klíč. Vezmu ho a zkusím jím odemknout truhlu. Klíč pasuje. Otevřu truhlu a v ní vidím nějakou starou knihu. Vyndám ji a otevřu. Je popsaná ručně. Textu nerozumím. Písmena jsou pro mě neznámá. Knihu prolistuji. Jsou v ní nějaké mapy a pár obrázků. U map jsou nějaké popisky též tím divným písmem. Odložím ji a kouknu se, co zbylo v truhle. Je tam svazek klíčů různých velikostí. Nic víc tam není. Vezmu knihu a jdu za ostatními.

"Portrét jsem nenašla, ale objevila jsem truhlu, v které byla tato zvláštní kniha."
Podám ji Rotrovi a ten ji otevře.
"Nikdy jsem ji neviděl, ale možná ti mohu pomoci. Půjdeme do tvého pokoje. Něco ti musím říct."
A tak jdeme nahoru.

Když Rotr za námi zavřel dveře, začal mluvit.
"Když jsem tě odváděl sem, tvoji rodiče mi pro tebe dali truhlu s klíčem. Říkali, že mám zajistit, aby jsi to měla kam bezpečně ukrýt. Do dnešního dne jsem nevěděl, co obsahuje. Císař mi jednou svěřil tajemství rodu. Císařská rodina umí psát zrcadlově. Tato kniha je tak nejspíš též napsaná. Musíš se buď znovu naučit číst zrcadlové písmo, nebo si to čti s pomocí zrcadla. Tedy, pokud je to tak, jak myslím."

"Nevíš, od čeho jsou ty klíče?" ukážu směrem k truhle.
"Nevím. Možná od císařského zámku. Ale to jen hádám."
"Mrzí mě, že jsem nenašla portrét svých rodičů."
"To je divné... Před několika lety jsem ti dával aktuální portrét. A myslím, že máš i jejich starou podobiznu."
"Nenašla jsem žádnou."

Rotr jde k truhle a zvedne ji. Chvíli si ji prohlíží a potom sáhne dovnitř a vytáhne klíče, které položí na postel. Znovu sáhne do truhly a vytáhl dno! Takže ta truhla má dvojté dno!
"Tady, podívej."
Na dně leží portrét mladého císaře s císařovnou a malou holčičku. Ukážu na ní.
"To jsem já?"
Rotr přikývne.
Ale je tu jen tenhle portrét.
"To je divné..." řekne Rotr
Něco mě napadlo. Vezmu truhlu do ruky a...
"Má trojté dno! A na dně je novější portrét!"
"O trojtém dnu jsem ještě neslyšel. Mám tě nechat samotnou? Chceš si číst v té knize?"
"Ano, třeba tam je něco důležitého."